Deset čísel RODOKAPSu – 1994

Dnešních 10 čísel časopisu RODOKAPS  z roku 1994 pro detske-casopisy.cz připravil  Nemo. Móóc děkujeme!

RODOKAPS vycházel týdně v rozsahu 84 stran. V roce 1994 vydával RODOKAPS  Ivo Železny, nakladatelstvi a vydavatelstvi, společnost s r.o.

Ještě nedávno jsem litoval, že doposud neexistuje zasvěcená práce na téma pokusu o obnovení RODOKAPSU, kterých od roku 1990 do roku 2000 vyšlo více než 300! Ale při přípravě článečku s archivy dnešních 10 číslel RODOKAPSKU jsem na webu Ústavu pro českou literaturu AV ČR našel sborník z roku 2005, který obsahuje 12 stran skvělého pojednání Antonína K. K. Kudláče (*1971) s názvem: „TAJEMNO, HRŮZNO, MUŽNO, PITORESKNO I SMĚŠNO…“  POKUS O OBNOVENÍ RODOKAPSU NA SKLONKU 20. STOLETÍ. Je zbytečné abych se pokoušel vytvořit pro tento web lepší text, protože Antonín A. A.Kudláč v sobě nezapře spisovatele i široký rozhled v souvislostech s vydáváním „nového“ Rodokapsu. Cituji tedy ze stran 213 – 224 + doplňuji náhledy rubrik:

Radikální změny, k nimž došlo na českém knižním a časopiseckém trhu po roce 1989, s sebou přinesly mimo jiné i pokusy o návrat k osvědčeným žánrovým modelům a formám prezentace populární literatury z doby před oběma totalitami, tedy především z období první republiky, které bylo ve zpětném pohledu chápáno jako „zlatý věk“ spotřebního čtiva. A tak se vedle například Večerů pod lampou znovu objevila ve stáncích také sešitová edice Rodokaps, navazující na tradici předválečných Románů do kapsy.
Nápad „resuscitovat“ Rodokaps vzešel z rozhovoru mezi novinářem Ivanem Doležalem a spisovatelem a trampským písničkářem Jaroslavem Velinským, na něhož se koncem ledna 1990 obrátili vydavatelé trampského samizdatového „občasníku“ Bodlák, zda by jim nepomohl s vydáváním profesionálního časopisu pro trampy. Velinský s Doležalem došli v diskusi k závěru, že periodikum jednostranně zaměřené na trampské publikum by nenašlo dostatečný počet odběratelů a daleko lepší by bylo tematický záběr rozšířit, přičemž byl jako určitý vzor zmíněn předválečný Rodokaps, který Velinský (* 1932) dobře znal z dětství. Zde nelze opomenout ani možný vliv sešitové edice Karavana, vydávané nakladatelstvím Albatros, v níž Velinskému vyšly na přelomu osmdesátých a devadesátých let dva romány. Protože je jiný, vhodnější titul pro edici nenapadl, nechal si Doležal nakonec zaregistrovat právě tuto značku.

Velinský kontaktoval Iva Železného, tehdy redaktora nakladatelství Odeon, a pokusil se jeho prostřednictvím nabídnout obnovený Rodokaps tomuto nakladatelství. Společně přišli na lepší řešení: Železný byl současně členem družstva kulturních služeb Art–servis, v němž vedl nakladatelskou sekci, první čísla staronové edice nakonec tedy vycházela pod touto hlavičkou.

Úvodník Rodokapsu č. 1, který vyšel 28. června 1990 a do prodeje byl uveden počátkem července na trampském festivalu Porta v Plzni, se logicky hlásil k tradici svého prvorepublikového předchůdce. Vyjadřoval záměr vydávat v edici širokou škálu populární četby (jejíž charakteristiku měl vyjadřovat onen výčet z titulu mého příspěvku), doplněnou rubrikami, věnovanými především trampingu a příbuzným formám trávení volného času. Titulním románem tohoto prvního sešitu se stala Velinského detektivka z trampského prostředí Mrtvý z Olivetské hory. Volba právě uvedeného žánru byla symbolická, neboť původní Rodokaps začínal také detektivkou (Zelená paruka R. Warrisona).
Jak již bylo řečeno, zpočátku byl vydavatelem obnoveného Rodokapsu Art–servis, respektive jeho vydavatelská sekce, která se postupně transformovala do nakladatelství a vydavatelství Ivo Železný, s.r.o., v jehož produkci pak tato sešitová edice vycházela až do svého konce. Prvotní složení redakce tvořil I. Doležal jakožto šéfredaktor a tři redaktoři: J. Velinský, Jiří Cihlář a Milan Franěk (původní vydavatelé trampského samizdatu Bodlák). S redakcí stabilně spolupracoval grafik Ondřej Pisch. Poměrně záhy, v roce 1991, opustil tým Velinský a krátce po něm i Cihlář a Franěk, kteří se pokusili o založení vlastního periodika. Novým redaktorem Rodokapsu se stal Vladimír Mátl a jako tajemnice redakce nastoupila Jaroslava Fejfarová. V tiráži po určitou dobu ještě figurují jména Dana Kavalecová a Petra Jodasová, které měly na starosti grafickou úpravu, nicméně trojice Doležal, Mátl a Fejfarová tvořila redakční páteř Rodokapsu až do jeho zániku.
Sešity formátu 29,5 × 21 cm, tedy o něco menšího než měl původní Rodokaps, zpočátku vycházely nečíslované (prvních 6 sešitů), později už byly číslovány, a to jak přetržitě podle periodicity do roka, tak i průběžně podle jednotlivých sešitů. Celkem jich za deset let trvání vyšlo podle tohoto číslování 331, přičemž poslední se na pultech objevil v březnu 2000. Po první čtyři roky existence edice činil rozsah každého sešitu 80 stran, z něhož román obsáhl přibližně 60 stran, po přechodu na ofsetový tisk se celkový rozsah zmenšil na 64 stran, z toho román činil necelých 50 stran (existovaly ovšem i výjimky, kdy se román rozrostl prakticky na celý rozsah sešitu).

Kolem hlavní edice se záhy vyprofilovaly názvem odlišené řady. V roce 1991 začala vycházet série Knihovnička Rodokapsu, tvořená menšími sešitky formátu A5 o rozsahu 32 stran, obsahujícími kratší texty, které by na titulní román řádných čísel Rodokapsu nestačily. Původním, jen krátkodobě realizovaným záměrem bylo vydávat tuto řadu maximálně jednou za dva měsíce, naklada- tel Železný však nakonec ve snaze co nejvíce zaplnit trh touto formou „čtiva“sérii rozvrstvil podle žánru na jakési další „podřady“, takže tím vznikla Knihovnička dobrodružství, Knihovnička napětí, obsahující detektivky, Knihovnička sci-fi a Knihovnička westernů. V souvislosti s postupně navazovanými kontakty se zahraničními nakladatelstvími a literárními agenturami byly pro tento účel dále nakupovány celé řady krátkých novel, například Čtyři proti bezpráví, Žena s koltem, Šerif Wyatt Earp, S biblí a koltem ad. V polovině devadesátých let už vycházelo takovýchto v podstatě samostatných řad čtrnáct, tedy dvě denně včetně víkendů. Tyto knihovničky (podle nakladatele obsáhly všechny dohromady celkem více než 3000 sešitů) byly ovšem připravovány mimo vlastní redakci Rodokapsu – vznikly pro ně dvě samostatné redakce, jedna pro čtení pro muže a druhá pro ženy. Pro využití remitendy těchto řad vznikly sborníky nazvané 2× a 3×. Z vrácených sešitů se strhly původní obálky, sešity byly zkompletovány po dvou, respektive po třech, opatřeny novými obálkami a novou sazbou a vráceny na trh za cenu nižší, než činil součet cen původních sešitů (tato praxe se podobala tomu, jak s remitendou nakládala i většina prvorepublikových sešitových edic).

Stejný postup byl nakonec v roce 1999 použit i u Rodokapsů „řádných“, jejichž sudé číslo v tomto roce tvořil tzv. Rodokaps Speciál, vzniklý uvedeným způsobem ze dvou náhodně vybraných čísel z remitendy z předchozích let. Tato „speciální“ řada byla započítávána do číslování sešitů edice, ačkoli šlo vlastně o „recyklaci“ již vydaných děl.
Původně vycházel Rodokaps jako měsíčník. Vzhledem k úspěchu, který zprvu zaznamenal (remitenda tehdy činila pouze 10–15 %), se od října 1992 změnil ve čtrnáctideník, a přesně o tři roky později dokonce v týdeník, kterým formálně zůstal až do konce, započítáváme-li Rodokaps Speciál. Cena a náklad se logicky pohybovaly ve vzájemné souvislosti. Náklad, v tiráži neuváděný, zpočátku (pravděpodobně jen po dobu prvních dvou čísel) činil 70 000 výtisků, od druhého roku existence Rodokapsu pak klesl na 40 000 výtisků. Vzhledem k tomu, že se na trhu mezitím objevilo několik podobně zaměřených edic a časopisů (Dodokaps , Karo, Weekend, Divoký Západ ad.), náklad dále klesal – v polovině devadesátých let se držel mezi 20 000 a 25 000 výtisků, poslední čísla v roce 2000 už vycházela dokonce v počtu necelých 5 000 výtisků. Cena narůstala se snižujícím se nákladem a vzrůstajícími výrobními cenami – v roce 1990 se Rodokaps začal prodávat za 16 Kčs, v druhé polovině devadesátých let vzrostla cena v podstatě na dvojnásobek, aby pak v posledním roce vydávání činila 37,90 Kč.

Obnovený Rodokaps ukončil svou existenci z ekonomických důvodů. Koncem roku 1999 klesl jeho prodej pod rentabilní hranici a nakladatel na něm začal prodělávat. Protože se situace v nejbližších měsících nezlepšila, došlo na jaře 2000 k definitivnímu ukončení edice.

Rodokaps sklonku 20. století se snažil alespoň rámcově zachovat grafickou úpravu svého prvorepublikového předchůdce. Barevná, malovaná obálka (na rozdíl od prvorepublikových, často využívajících zejména filmové fotografie) byla opatřena tradičním, lehce modernizovaným logem edice v levém horním rohu. Ilustrace měly černobílý ráz, jednalo se většinou o pérovky, jejichž archaizující styl často odkazoval na předválečné předchůdce. Pro zadní stranu obálky využíval občas vydavatel barevné fotografie. Na tvorbě obálek a vnitřních ilustrací se podíleli výtvarníci zaměření na žánry populární literatury: například Karel Zeman, Alois Křesala, Milan Fibiger, Petr Utěšil, Jan Štěpánek a další. Nakladateli se podařilo pro spolupráci na obálkách získat také Čecho-kanaďana Jana Sováka, který se proslavil jako ilustrátor bestselleru Michaela Crichtona Jurský park.
Cílová skupina čtenářů Rodokapsu byla, zdá se, poměrně různorodá ( Ivo Železný ji lapidárně charakterizoval „od žáků základních a středních škol po univerzitní profesory a vězně“). Od počátku se edice zaměřovala především na trampy a vůbec na vyznavače volného života v přírodě, k nimž postupně přibyli ještě milovníci záhad, jimž byla v časopisu vyhrazena zvláštní rubrika. Na základě čtenářských ohlasů se dá rozlišit ještě další podskupina čtenářů, jejíž členové nepatří do žádné ze zmíněných kategorií: totiž čtenáři v důchodovém věku, jejichž motivací k četbě byly zřejmě vzpomínky na dětství a mládí. Kupodivu zřejmě četlo Rodokaps i poměrně dost žen. Podle sdělení Ivana Doležala dokonce vznikaly jakési neformální stolní společnosti, které zvaly redaktory, autory a ilustrátory Rodokapsu na svá setkání.
RODOKAPS_(1994)_cislo_066_Sladka_Sue_I_ilustrator_STEPANEK

Beletristická část sešitu se skládala z titulního románu a četby na pokračování (v prvních číslech Rodokapsu takto vycházely detektivní povídky pod názvem Z pamětí amerického detektiva Léona Cliftona. Zprvu se jednalo o úpravy původních „cliftonek“, později v témže duchu psané původní texty Jaroslava Velinského), které doplňovala publicistika a více či méně pravidelné rubriky. Nejtrvalejší životnost vykazovala rubrika nazvaná Howgh…! (název byl vybrán symbolicky, protože uzavírala každý sešit), s podtitulem „čtení pro tuláky, trampy, vodáky a další dobrodruhy“. Její náplní byly nejrůznější články s tématikou trampingu, cestování a s tím souvisejících zájmů.

RODOKAPS_(1994)_cislo_066_Sladka_Sue_I_howgh

Doplňovala ji rubrika Tenkrát na Západě, přinášející zajímavosti z historie amerického Divokého západu, a dále Zvěsti, jež zahrnovaly pásmo kratších zpráv a aktualit, opět především z trampského prostředí. Určitou novinkou v celkovém zaměření rodokapsové publicistiky byla rubrika Svět záhad, tajemství a dobrodružství, jejímž prostřednictvím vycházeli tvůrci Rodokapsu vstříc zájemcům o současnou „záhadologii“. Čas od času se jako vložená příloha na vystřihování objevil i Zpěvník Rodokapsu s texty a notovými záznamy trampských a country písní. Nezanedbatelné místo bylo vytvořeno i pro čtenáře: Rodokaps přetiskoval jejich dopisy, byly vyhlašovány čtenářské soutěže, občas zde čtenáři měli inzeráty na knihy apod. Z krátkodobých rubrik je možno jmenovat například Šerifové s vařečkou nebo třeba Sex ve spacáku, která by v předválečném Rodokapsu asi jen těžko mohla vycházet.

RODOKAPS_(1994)_cislo_066_Sladka_Sue_I_serifove_s_vareckou

Žánrová skladba edice byla ve srovnání s jejím předchůdcem až překvapivě chudá. Původnímu záměru redakce – obnovit Rodokaps jakožto periodikum zaměřené na populární literaturu v její plné žánrové šíři – se zpočátku dařilo. Velmi rychle však nakladatel sledováním remitendy zjistil, že nejlepší prodej mají westernové romány, a proto díla tohoto žánru nakonec tvořila většinu obsahu edice. Detektivky, horor, science fiction a případné další druhy literární fantastiky stály evidentně na okraji zájmu čtenářů Rodokapsu a byly proto zařazovány jen výjimečně (Ivan Doležal odhaduje, že na jeden román jiného žánru připadalo zhruba 30–40 westernů). Mezi zajímavá, ale v rámci edice solitérní díla patří pokus Jaroslava Velinského oprášit textem El Hombre Dorado (č. 10/93, vydáno pod jménem Kapitán Kid) podžánr tzv. leteckého románu, který byl typický právě pro prvorepublikový Rodokaps, nebo spojení westernu a science fiction v románu G. P. Walkera (Jiřího W. Procházky) Hvězdní honáci (č. 18/98 a č. 20/98).
Tvůrci obnoveného Rodokapsu zpočátku zamýšleli většinou reeditovat romány ze stránek svého předválečného předchůdce a jen výjimečně zařazovat nová díla od soudobých autorů. Čtenářům se proto dostalo příběhů od klasiků zahraniční dobrodružné četby (Edgar Wallace, Henry Rider Haggard, Max Brand) i od českých předválečných rodokapsových autorů, například Jaroslava Pokorného (1899–1940) pod pseudonymem Charles P. Whitte, Edvarda Pachmayera (1895–?) pod pseudonymem Erwin Rudyard nebo trojice Leopold Sekera, Josef Huml a Viktor Böhnel, publikující pod kolektivním pseudonymem Will Mac Khiboney. Není bez zajímavosti, že redakce nového Rodokapsu navázala kontakty se dvěma v té době dosud žijícími zástupci této autorské skupiny (už zmíněný Leopold Sekera a dále Jaroslav Danda), z nichž druhý jmenovaný se i přes svůj pokročilý věk (*1915) dokonce znovu pustil do psaní a pod pseudonymy Ben J. Boeters a J. M. Adam zde otiskl takřka tři desítky westernů.
Texty převzaté ze starého Rodokapsu byly ovšem velmi radikálně textově i obsahově upravovány, což podle svědectví Ivana Doležala často znamenalo je až z 80 % přepsat. Redaktoři proto začali prostřednictvím inzerátů i osobních kontaktů shánět nové autory, schopné vyhovět podmínkám tohoto druhu literární produkce. Že se jim to podařilo, o tom svědčí postupně narůstající počet původních příspěvků, publikovaných v rodokapsové tradici většinou pod anglickými pseudonymy. Mezi velmi plodné domácí autory tak patřil například Josef Pecinovský (*1946), jeden z nejzajímavějších tvůrců české science fiction osmdesátých let, který zde publikoval pod pseudonymy Joe Townway, Bruce Newman, Mike Williamson a Bernard Ant kromě fantastiky především westerny.
Vedle takovýchto „intencionálních autorů“ se v edici, podobně jako v prvorepublikovém Rodokapsu, občas objevili i hosté z jiných vrstev literatury. Zřejmě nejznámějším (dosud odhaleným) tvůrcem tohoto typu byl postmodernistický prozaik Jan Křesadlo (vl. jm. Václav Pinkava, 1926–1995), který pod pseudonymem Jake Rolands přispěl v roce 1993 westernem Ranč U kotvy a hvězdy.
Texty pro překlad byly nakupovány především v Německu a v USA, již zmiňované samostatné „knihovničky“, vydávané paralelně s „řádným“ Rodokapsem, pocházely prakticky výhradně z těchto zemí. Podle odhadu Ivana Doležala činil poměr původních a převzatých titulních románů zhruba 1:1. V anketách o nejlepší román ročníku, vyhlašované vždy na přelomu roku, mimochodem vítězila většinou díla českých autorů, byť anglické pseudonymy mohly čtenářům jen těžko prozrazovat jejich původ.
Jak již bylo řečeno, žánrově edici dominoval western, jen občas doplněný detektivní prózou a science-fiction, horor a fantasy zde byly zastoupeny zcela okrajově (Rodokaps byl tradičně primárně zacílen na mužské publikum, proto v něm logicky nenalézáme ani stopy po milostné a sentimentální „ženské“ četbě). V této souvislosti se nabízí otázka, zda se nějak proměnil western (charakterizovaný naposledy jako „napínavý příběh s nosnými kriminálními a milostnými prvky, umístěný do krajiny na pomezí civilizace a divočiny“ v Severní Americe, se silně akcentovaným principem střetu dobra a zla a s výraznou postavou heroizovaného hlavního hrdiny – JANÁČEK 2004: 687) ve srovnání s jeho podobou v předválečném a protektorátním Rodokapsu.
Pokusím se na tuto otázku odpovědět komparací dvou vybraných příběhů ze „starého“ a z „nového“ Rodokapsu. Starší z obou srovnávaných textů, Hrdina z Palodura od Ch. Ballewa (jeden z mnoha pseudonymů Charlese Horace Snowa, velmi plodného amerického autora westernů), vydaný v květnu 1940, se odehrává ve státě Colorado, doba není určena ani přibližně. Druhý western, Město supů z roku 1994 a z pera Joe Townwaye (respektive Josefa Pecinovského), je situován kamsi na pomezí Spojených států a Mexika v blíže neurčené době. Oč v obou příbězích jde?
rodokaps_srovnani_pribehu_1
rodokaps_srovnani_pribehu_2
Pokud srovnáme po formální stránce oba westerny, které od sebe dělí více než půl století, zjistíme, že v základních rysech odpovídají danému žánru. V obou případech je využito tradičního času a prostoru (USA, zejména jejich střed a jih, někdy v druhé polovině 19. století), stejně tradiční je systém postav – hlavní kladný hrdina, většinou honák nebo lovec, doprovázený několika přáteli-pomocníky, ale často také osamělý bojovník proti bezpráví, proti němu záporná postava, bandita nebo mocný, avšak nečestný farmář, podporovaný skupinou všeho schopných zabijáků, dále pak krásná žena, cíl erotického zájmu záporné postavy a později partnerka kladného hrdiny. Kompozice je postavena na postupném rozvíjení motivu střetávání antagonistických postav a vrcholí jejich soubojem, symbolickým „posledním výstřelem“. Dějová linie je přehledná a přísně lineární, bez rozsáhlejších odboček a retrospektiv.
Jistý posun lze na první pohled objevit celkem logicky v jazykových prostředcích, jichž užil předválečný překladatel (jeho jméno neznáme) – a na druhé straně domácí autor devadesátých let. Nejde ani tak o výsledek gramatického a lexikálního vývoje, jako spíše o výraznější odstínění charakteristiky jednajících postav prostřednictvím jimi používané slovní zásoby. V Hrdinovi z Palodura využívají všichni hrdinové prakticky stejného nebo přinejmenším velmi podobného slovníku, ať už jde o krásnou farmářku, její kovboje, padoušského Bolta nebo kladného protagonistu románu, skrývajícího se pod identitou proslulého zbojníka. V Městě supů lze naproti tomu odlišit, kdo právě hovoří a na kterou „stranu barikády“ patří – Hank Douglas a jeho spojenci používají skoro výhradně spisovnou češtinu jen s minimem hovorových slov, zatímco jazyk banditů je o něco ležérnější, hned v úvodu se například častují výrazy „ty hajzle“ a „ty svině“, tedy vulgarismy, které by bylo v předválečném Rodokapsu nalézt jen nesnadno.
Ještě zřetelněji se změnila celkové tempo a dynamika vyprávění. Děj westernu, vydaného na počátku protektorátu, se rozvíjí poměrně pomalu, významnou roli v něm hrají dialogy, napětí je hojně odlehčováno humorem, příběh proto působí uvolněným dojmem. Pecinovského rodokapsová próza z konce 20. století je dějově mnohem rychlejší, čemuž odpovídá i členění kapitol s větším důrazem na akční scény, ale také s propracovanějšími a realističtějšími deskripcemi prostředí. Hlavním důvodem jsou bezpochyby podstatně změněné parametry vnímání literárního textu současným čtenářem, který je silně ovlivňován dalšími médii, především filmem a televizí.
Ojedinělým příkladem inovace tradičního žánru populární četby v obnoveném Rodokapsu, konkrétně právě využívaného westernu, je již zmiňovaný dvoudílný román George P. Walkera (Jiřího W. Procházky). Hvězdní honáci se neodehrávají na Divokém západě 19. století, nýbrž v daleké budoucnosti, kdy se lidé pohybují meziplanetárním prostorem za pomoci obrovských hyperprostorových bytostí, nazývaných „krávy“. A právě na pozadí bojů o kontrolu této galaktické přepravy se odvíjí příběh Walkerových-Procházkových hrdinů.
rodokaps_srovnani_pribehu_3
rodokaps_srovnani_pribehu_4
rodokaps_srovnani_pribehu_5

 

Oba Procházkovy rodokapsové romány jsou především postmoderní hrou. Tradiční westernový půdorys je významně obohacen prvky science fiction, respektive její vývojově starší subžánrové modifikace, nazývané „space opera“ (NEFF – OLŠA 1995: 35). Není to jistě náhoda, vždyť termín „vesmírná opera“ odkazuje právě na western jakožto „koňskou operu“ (horse opera), jejíž nikdy nekončící souboj dobra a zla, drsní, leč poctiví hrdinové i zákeřní padouši a ritualizované souboje jsou ovšem přeneseny do kosmického prostoru vzdálené budoucnosti.
Jeden z hlavních rysů postmoderní literatury, manifestovaná intertextualita, je sice charakteristický i pro současnou SF literaturu, obvykle ovšem podle mého názoru nikoli v takové míře jako v tomto případě. Procházka protkal své texty, psané se značnou dávkou ironie a nadhledu, hustou sítí odkazů na nejrůznější literární i filmová díla, v první řadě pochopitelně westernová (asi nejvíce romány Karla Maye), ale i na klasiku žánru science fiction (Isaac Asimov, autoři tzv. zlatého věku sci-fi atp.). Na jednom místě se dokonce odkazuje na svou vlastní tvorbu (sbírka povídek Tvůrci času z roku 1991) a v některých vedlejších postavách lze identifikovat skutečné osobnosti domácí SF subkultury (Ondřej Neff, Ivan Adamovič ad.).

Takovýto žánrový amalgám byl na stránkách novodobého Rodokapsu skutečně jevem dosti vzácným; redakce zřejmě usoudila, že přes veškerou jeho čtivost by publikum další podobné experimenty nemuselo přijmout. Základním žánrovým modelem této edice tedy nakonec zůstal western, ve své podstatě dosti tradiční a jen mírně upravený s ohledem na požadavky současného čtenářstva.

Závěr: Rodokaps 90. let 20. století převzal od svého předválečného jmenovce především základní schéma, tj. podobu „kvazičasopisu“ (termín Pavla Janáčka), knižnice sešitového formátu, jejíž ústřední částí byl román, doplněný publicistikou. Novinkou byla určitá žánrová jednostrannost, odpovídající zhruba prvorepublikovému Rodokapsu z jeho „westernového období“ (1937–1941).
Nový Rodokaps měl o něco větší stránkový rozsah než jeho předchůdce, který si zase naopak udržoval relativně stabilní náklad, což se v devadesátých letech v prostředí prudce se zaplňujícího trhu mohlo jen těžko podařit. Poněkud jinou tvář měly i doprovodné rubriky, jejichž forma i obsah ve zcela odlišné kulturně-společenské situaci na konci 20. století pochopitelně doznaly značných změn (oproti první republice se zde například nesetkáváme s dějepisnými a kulturněhistorickými články).
Jak hodnotí oněch deset let s Rodokapsem sami jeho tvůrci? Ivan Doležal oceňuje obnovení jako dobrý nápad, protože v době svého vzniku měl podle něj „svým čtenářům co říct“, navíc, jak se domnívá, „byl jakousi svébytnou součástí jednoho z proudů, které se podílely na převratu v roce 1989 a svržení totality“. IvoŽelezný jakožto nakladatel vidí za sebou desítky milionů výtisků Rodokapsu, které podle něj leží v domácnostech a stále se čtou (odkazuje se přitom na výzkum STEM, podle něhož se vyhazovala jen 2 % sešitů). Reflexe Jaroslava Velinského je poměrně hořká: „Byla by to bývala hezká hra na vydávání relativně levných dobrodružných příběhů – pokud by ovšem někoho takové příběhy zajímaly.[…] Pakliže Rodokaps nenašel dostatek čtenářů, kteří by ho uživili, není divu, že zanikl. A neměl-li ho kdo číst, žádná škoda.“
Stejně jako Romány do kapsy z éry první republiky, i jejich novodobý potomek si určitě zaslouží detailnější výzkum než jen stručné shrnutí faktů čtyři roky po zániku edice. Možná to bude vyžadovat ještě o něco větší časový odstup, ale v budoucnosti jistě i „nový“ Rodokaps najde své bibliografy a dějepisce.

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění souvislostí kolem vydávání časopisu RODOKAPS v roce 1994, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.

Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku všechny archivované strany časopisu RODOKAPS – kliknutím na náhled strany:

RODOKAPS_(1994)_cislo_066_Sladka_Sue_I

RODOKAPS_(1994)_cislo_067_Sladka_Sue_II

RODOKAPS_(1994)_cislo_068_Zebrakova_strz

RODOKAPS_(1994)_cislo_069_Udoli_demonu

RODOKAPS_(1994)_cislo_070_Zla_noc

RODOKAPS_(1994)_cislo_071_Mesto_krkavcu

RODOKAPS_(1994)_cislo_072_Cainova_stezka

RODOKAPS_(1994)_cislo_073_Big_Bad_John

RODOKAPS_(1994)_cislo_074_Mesto_supu

RODOKAPS_(1994)_cislo_075_Apacsky_mlyn

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *