Kompletní PIONÝRSKÁ STEZKA – 7.ročník – 1976-77

Číslo 4 ze 7.ročníku PIONÝRSKÉ STEZKY (1976-77) jsem digitalizoval a na detske-casopisy.cz archivoval už v článečku ze 4.7.2014. Kompletní PIONÝRSKOU STEZKU – 7.ročník – 1976-77 pro detske-casopisy.cz digitalizoval Damro. Moc děkujeme!

Časopis PIONYRSKA STEZKA – měsíčník pro sport, turistiku,brannost a dobrodružství vydávala ÚR PO SSM (ústřední rada pionýrské organizace socialistického svazu mládeže) v Mladé frontě. Redakci v 7.ročníku řídil Jiří Prchal. Za grafickou úpravu časopisu zodpovídala Stanislava Jelínková. PIONÝRSKA STEZKA vycházela 12x do roka.

Pro připomenutí slova Otto Čmolíka, která byla otištěna na druhé straně 1. čísla 1.ročníku PIONÝRSKÉ STEZKY pod názvem  PRVNÍM ČTENÁŘŮM PIONÝRSKÉ STEZKY (začala vycházet v roce 1971 jako PIONÝRSKÁ STEZKA a jeho cílovou skupinou byli čtenáři nedávno „zakázaného“ časopisu JUNÁK):

„ … aby časopis pomáhal pionýrům a všem svým čtenářům najít v životě ty správné cesty i stezky, které je povedou k tomu, aby se stali lidmi uvědomělými, čestnými, statečnými, kulturními i samostatnými, opravdovými příštími budovateli a obránci socialistické a komunistické společnosti. ….

… Měl by tedy napomáhat budovat zdravý vztah k přírodě, k turistice, ke sportu, pomáhat pionýrským oddílům obohacovat činnost různými dětskými hrami, soutěžemi, sportovními přebory i závody, a to formami velmi rozmanitými, nápaditými původními i osvědčenými. …

… Každý, kdo se z chlapců a děvčat zajímá o turistiku a sport, měl by v něm najít něco pro sebe. Ale nikdy nesmí časopis zapomenout na to, že vznikl a bude rozvíjet své působení a svou činnost především jako časopis pionýrský.“

V prvních ročnících PIONÝRSKÉ STEZKY lze nalézt relativně velkou obsahovou příbuznost s obsahem zaniklého JUNÁKA (většina redakce přešla z JUNÁKA do PIONÝRSKÉ STEZKY) – rady z oblasti přírody a sportu i tvorbu Jaroslava Foglara. Postupně část takovéhoto obsahu i „tábornická“ grafika vymizela. Přesto mohli čtenáři PIONÝRSKÉ STEZKY v časopise pravidelně nalézat rubriku pro dívky, táborníky nebo cestovatele, portréty známých osobností, rubriku dotazů, aktuální zajímavosti nebo například novinky z oblasti motorismu. Do PIONÝRSKÉ STEZKY přispívali například Jaroslav Kopřiva, L. Mašek, V. Petřík, M. Šimek, Miloš Zapletal, …  Časopis byl vydáván po celou normalizaci. V šéfredaktorské židli se postupně vystřídali Michal Novotný, Ivan Krofta, Vladimír Petřík a Jiří Prchal.

Velmi stručný průvodce 7.ročníkem PIONÝRSKÉ STEZKY – grafika titulní strany časopisu doznala proti předchozímu ročníku na první pohled patrné změny. Jistě to souviselo i se změnou redakce. V září 1976 se objevilu u čtenářů 1.číslo PIONÝRSKÉ STEZKY s typicky žlutě křiklavým podkladem. Na dalších cca 15 let to byl klíčový rozeznávací prvek 🙂

Prvek „žluté“ se táhl celým číslem. Druhá strana byla i nadále věnována ideologické masáži v rámci jednotné pionýrské organizace.

Miloš Zapletal, autor románu, který začal vycházet v 1.čísle PIONÝRSKÉ STEZKY na pokračování (knižně jako STEZKA ODVAHY – naposledy vyšla loni s novými ilustracemi Jiřího Grbavčice), nebyl na vlastní žádost v tiráži časopisu ani zmiňován i když v 7.ročníku připravoval i další dvojstranu – STEZKA TÁBORNÍKŮ.

Jen pro zajímavost – přesto, že román vyšel v PIONÝRSKÉ STEZCE, Miloš Zapletal jako celoživotní skaut, se jako vždy ubránil použít v románu slovo „pionýr“ 🙂 Na druhou stranu si tím o pár let později vysloužil od jiného spisovatele (FT) udavačský dopis na ÚV KSČ, kde je mimo jiné napadaná i tato skutečnost v případě Zapletalovy knihy VÝPRAVY ZA DOBRODRUŽSTVÍM.

Příloha časopisu – vystřihovací stránka – patřila i kresleným seriálům. V 7.ročníku byl dokončený komiks KRÁL MADAGASKARU. Josef Ládek a Robert Pavelka ve své výpravné knize ENCYKLOPEDIE KOMIKSU 2 o tomto seriálu na stranách 48-53 píší:

„Jméno Mórice Matúše Michala Františka Serafina Augusta Beňowského vnímají naši slovenští sousedé asi podobně jako Češi dr. Emila Holuba. V odborných odkazech je označován jako cestovatel, kolonizátor, vojenský důstojník, rebel, dobrodruh, spisovatel – byl to prostě muž plně odpovídající povaze romantického hrdiny druhé poloviny 18. století.
Přispěl k tomu fakt, že není známo přesné datum jeho narození (uváděn je letopočet 1741 nebo 1746) ani přesné jméno (je užíváno několik transkripcí, včetně pozdější verze Beňovský, zrovna tak se liší i některá křestní jména, často je uváděn jako Mořic). Tento nespoutaný Slovák prožil velice dramatický osud, jako první Evropan například zdolal severní Pacifik, jeho noha kromě Austrálie stanula na všech ostatních kontinentech, aby nakonec doplatil životem na svůj sen kolonizovat Madagaskar – v roce 1786 byl zabit vojáky francouzské trestné výpravy. Deset let předtím, v roce 1776, jej kmenoví náčelníci Madagaskaru prohlásili ampansacabem, tedy králem celého ostrova, jemuž podléhali náčelníci a všechny domorodé kmeny.
Ještě za svého života sepsal Beňovský obsáhlé paměti, které postoupil Johnu Hyacintovi de Magalhaesovi (bratr mořeplavce Fernaa de Magalhaese). Ty čtyři roky po Beňovského smrti vydal v Anglii nakladatel William Nicholson jako dvousvazkové dílo Vzpomínky a cesta Mórice Augusta, hraběte Beňovského, které se tehdy stalo jedním z nejčtenějších děl. Slovenského rodáka opěvovali i soudobí umělci: Francois-Adrien Boieldieu napsal na libreto Alexandra Duvala operu (1800), o pět let dříve uvedl v Německu August von Kotzebue divadelní hru (obě díla se týkala jeho vyhnanství na Kamčatce).
Beňovského osudy nebyly cizí ani československým čtenářům – v krátké době se objevily na pultech knihkupectví a stánků s novinami hned třikrát. Autorem části jeho životních osudů byl novinář a vědecký pracovník Desider Galský (1921-1990), který přistoupil k dané problematice opravdu velice zodpovědně – několik let střádal informace a oslovil zahraniční knihovny s žádostí o dostupné publikace. Vytvořil nikoli fiktivní dílo, ale poutavý a čtivý dokument o osudech nezkrotného hraběte. Poprvé vyšla dvoudílná kniha Král Madagaskaru ve Státním nakladatelství dětské knihy v řadě Knihy odvahy a dobrodružství (1967), za dva roky ji vydala i edice Karavana a potřetí se dostal Beňovský na knižní pulty v brožované řadě knihovničky Kamarád (1974).
Pouhý rok nato se v zářijovém čísle Pionýrské stezky objevilo první pokračování stejnojmenné komiksové verze, která má právě verzi Galského jako základ. Na okraji stránky jsou uvedeni jako další autoři V. Holten a kreslíř G. Branšovský. Že v tehdejší době leckdo nemohl kvůli kádrovému profilu publikovat pod svým jménem, byl jev spíš běžný než výjimečný. Podklady pro komiks připravil Jaroslav Weigel, se kterým se v této pozici nesetkáváme poprvé (pseudonym Holten podle humorného Weigelova vysvětlení znamená „holt ten Weigel“). Pseudonym Branšovský skrývá ne jednoho, ale hned dva skvělé malíře – Gustava Kruma a Bohumila Konečného-Bimbu, kteří se za tímto jménem kvůli nelibosti oficiálních míst často skrývali. Na Králi Madagaskaru pracovali oba a podařilo se jim výsledné perokresby dostat do optimálního souladu. Na rozdíl od kapitána Blooda či Trojské války už ale používají ryze „bublinový“ styl, zcela prostý doprovodných textů. Scenárista Weigel by si rozpoznat kresby obou autorů troufl, v některých odborných publikacích se nicméně tvrdí, že odlišit Krumův či Konečného- Bimbův styl je téměř nemožné. Dle svědectví Káji Saudka bylo výtvarné zpracování nabídnuto původně jemu, ale ze záměru sešlo.
Weigel doktora Galského znal a scénář zpracoval na jeho doporučení. Sledujeme tedy krátký pobyt Beňovského v domě svobodného pána Henského ve Spišské Sobotě. Je zde zachycen i vztah k jeho starší dceři Zuzaně, která se později stala Beňovského ženou. Záhy přichází žádost od zástupců polské Konfederace, aby se Beňovský ujal vojenského velení při obraně Krakova. Po střetu s ruskými vojsky je Beňovský zajat a putuje až na poloostrov Kamčatka, kde má v městečku Bolšereck prožít zbytek života ve vyhnanství. Od první chvíle organizuje Beňovský plán útěku, do kterého zasvětí Wyndblata, svého přítele z polského působení, bývalého gardového důstojníka Krutsjeva, plukovníka dělostřelectva Baturina a několik dalších. Jejich naděje posílí fakt, že správce Kamčatky Nilov vyzve Beňovského, aby doučoval jazyky jeho dceru Afanásii, a velice brzo se tak Móric těší neomezené přízni nejmocnějšího muže Bolšerecku. Ve finále příprav jsou však záměry spiklenců prozrazeny a Beňovský se svými druhy za dramatických okolností prchá i s Afanásií na lodi Sv. Petr a Pavel. Po strastiplné plavbě, při níž Nilovova dcera umírá, se dostane Beňovský se svými přáteli do Macaa. Tento čin mu získá zejména v evropských šlechtických kruzích obrovskou publicitu. Na jejím základě pak zkouší prosadit jeden ze svých velkolepých plánů, získat pro Francouze novou kolonii. Jeho snaha udělat z Madagaskaru državu země galského kohouta však dopadne tragicky: po rozepřích s úředníky a nepřátelsky naladěným králem Ludvíkem XVI. je Beňovský 23. května 1786 zabit francouzskou trestnou výpravou vyslanou na ostrov.
Galský ve své knize některé pasáže rozvíjí mnohem více, Weigel ve snaze zhustit děj vybírá opravdu jen zásadní momenty klíčových zvratů v Beňovského životě. Proto je podstatně zkrácena celá anabáze putování hraběte a jeho druhů, pobyt v Bolšerecku je také zestručněn, jsou zcela vynechány postavy Nilovovy ženy a jeho syna. Přesto je první knize, která končí Beňovského návratem do Evropy, věnováno 13 pokračování, což svádí k domněnce, že seriál byl původně plánován na dva ročníky a narychlo se zkracoval – druhá kniha obsahující Beňovského pobyt v Evropě a jeho madagaskarské expedice, včetně sjednocení místních kmenů, tedy bezmála čtrnáctileté období, je směstnána do pouhých šesti komiksových stránek. Jednou z verzí, proč byl Král Madagaskaru tak náhle zkrácen, byla příprava komiksu o majoru Zemanovi, který měl vycházet ve stejné době, kdy byla v televizi vysílána repríza prvních deseti příběhů (1976). Seriál vycházel v rámci vnitřní přílohy Stezka na vystřihování, zabíral prostor na první a druhé stránce, takže dvě pokračování vlastně tvořila list, který se dal vystřihnout a složit do zvláštního sešitku, jak zněla rada v upoutávce na seriál v 1. čísle Pionýrské stezky (ročník 5).
Prvního reprintu se dočkal Král Madagaskaru v až po sametové revoluci ve vydavatelství Parta, které jím zahájilo zamýšlenou komiksovou sešitovou řadu pod souhrnným názvem ROMAN (romantika a napětí). Pamětníci si všimli několika zásadních změn oproti vydání v Pionýrské stezce: z prvního dílu byl vypuštěn úvodní obrázek – ten byl graficky upraven a dobarven pro obálku sešitu – a místo něj se v záhlaví stránky objevil velkým písmem název seriálu. Jednotlivé epizody byly z původních třířádkových pokračování „nataženy“ na čtyřřádkové, díky tomu měl Král Madagaskaru rozsah pouhých 28 stran. Předmluva k reprintu obsahovala jen krátké vysvětlení, že originály stránek zmizely neznámo kde, a uvádí jako jediného autora kreseb Gustava Kruma.
Podruhé se Beňovského komiksové osudy staly součástí Velké knihy komiksů věnované Gustavu Krumovi. Autoři použili tiskovou verzi ROMANu, pouze doplnili k prvnímu dílu krátký psaný úvod. Milan Krejčí se v doprovodném textu zaměřuje zvláště na vysvětlení problematiky kreslířů a připomíná i fakt, že vzhledem k současnému vysílání televizní verze se čtenáři “ … dozvěděli, jak příhody mladého bouřliváka dopadnou, a nemuseli čekat více než rok na dokončení seriálu.“ Ti, kteří to udělali, byli rozhodně překvapeni, protože televizní adaptace se komiksového děje prakticky vůbec nedrží. Jen namátkou – filmaři si do seriálu „přimysleli“ zápornou roli Beňovského oponenta Tomáše Omachela, na Kamčatce k žádnému ozbrojenému střetu nedojde, tím pádem nezahyne správce Nilov, Afanásie s uprchlíky neodjede a zůstane v Bolšerecku. Dodejme, že sedmidílný seriál, který pod názvem Vivat Beňovský natáčela Slovenská televízia v koprodukci s Maďarskem režíroval Igor Ciel a účinkovali v něm Jozef Adamovič, Ivan Mistrík, Juhász Jácint, Emília Vášáryová, Libuše Šafránková, Božidara Turzonovová či Ivan Palúch. Jak už bylo naznačeno, na televizní obrazovky se dostal na začátku roku 1975.

Od 5.čísla 7.ročníku PIONÝRSKÉ STEZKY začal na pokračování vycházet komiks MAJOR ZEMAN, který podle televizního seriálu kreslil Kája Saudek.

Josef Ládek a Robert Pavelka v ENCYKLOPEDII KOMIKSU 2 o tomto seriálu na stranách 56-61 píší:

„Jestli byl televizní seriál 30 případů majora Zemana opravdu svého času nejrozsáhlejším projektem v evropských zemích, to není pro jeho komiksovou verzi podstatné. Každopádně tento počin, realizovaný na přímý pokyn Tiskového odboru sekretariátu Federálního ministerstva vnitra a Hlavní redakce armády, bezpečnosti a brannosti Československé televize, natočil režisér Jiří Sequens v letech 1974-1979 a ve své době v ČSSR rozhodně neměl konkurenci. Kdo by se chtěl dozvědět vyčerpávající informace o filmové podobě tohoto seriálu, může zavítat na webové stránky www.majorzeman.eu.
Než se budeme věnovat komiksové verzi, sluší se připomenout alespoň některé základní informace o literární podobě, protože mají s verzí otištěnou v Pionýrské stezce určitou souvislost. Vedle literárních epizod Smrt u jezera, Vyznavači ohně, Mědirytina, Vrah přijde do kina (Tatranské pastorále) a Rukojmí z Bella Vista byly vydány i dva soubory příběhů pod souhrnným názvem Hon na lišku, kde se kromě titulního příběhu objevily ještě epizody Vrah se skrývá v poli, Konec osamělého střelce (Konec velké šance) a Hrdelní pře (Bílé linky, Klauni, Hrdelní pře a Studna).
S výjimkou posledního souboru, který vydalo nakladatelství Československý spisovatel, vyšly všechny další předlohy v edici Magnet u vydavatelství Naše vojsko. Většina těchto literárních příběhů byla posléze reprízována a po roce 1989 i vydána souborně.
Nás však zajímají osudy udatného důstojníka (který se ke své hodnosti musel propracovávat několik dlouhých let), jak byly vyvedeny v kreslené podobě. S návrhem na kresleného majora Zemana přišel na sklonku roku 1976 Antonín Jelínek z redakce Pionýrské stezky – u příležitosti televizního opakování první desítky Zemanových příběhů a premiérové uvedení druhé řady seriálu.
Podle kreslíře Káji Saudka měla být příprava komiksu prakticky nenapadnutelnou záležitostí, jenže se nejspíš plně nedomyslelo, že dílo, nad kterým bdí Tiskový odbor FMV, postihne naopak ještě přísnější kontrola – nejspíš proto, aby z národního hrdiny nikdo neudělal blbce.
V prosincovém čísle Pionýrské stezky (č. 4/r. 7) vyšla upoutávka, lidem znalým seriálu napovídající, že se děj bude točit hlavně kolem střetu Jana Zemana s tehdejším nadporučíkem a pozděj ším agentem Pavlem Bláhou. Saudek vytvářel jednotlivé postavy podle fotografií a opět můžeme obdivovat jeho mistrovství, když naprosto věrně vystihl podobu účinkujících herců. Děj vybraných dílů byl podstatně zkrácen a zjednodušen, scenáristicky je zpracovával Saudkův spolupracovník z dob Lipse Tulliana Jaroslav Weigel, který vzpomíná, že kromě zmíněného alba fotografií žádné další scenáristické podklady nedostali.
Přes proklamovanou snadnost převodu celého díla do obrázků se hotová pokračování otiskovaná od čísla 5 (ročníku 7) nosila nejdřív k posouzení Tiskovému odboru FMV na Letnou. Postupně sem byly doručeny podklady pro epizody Hon na lišku (5. díl TV seriálu), Loď do Hamburku (9. díl), Křížová cesta (ll. díl) a Konec velké šance (14. díl). S přihlédnutím na kontinuitu televizního seriálu zcela chybí epizoda Kleště (12. díl), ve které agent Bláha prodělal plastickou operaci a musel řešit nepříjemné komplikace s Inkou Čadkovou. Ale i zmíněné realizované epizody se podstatně liší od předlohy jak psané, tak filmové.
Milovníci půvabu Carmen Mayerové toho mohou litovat, protože tato femme fatale nevypočitatelného Bláhy se na obrázcích skutečně jen mihne, z ženských postav se daleko většího prostoru dostane jeptišce Marii v Křížové cestě a manekýně Haně Bízové v epizodě Konec velké šance. Zásadní změnou proti ději v Lodi do Hamburku je vynechání celé scény s Klugem v krčmě Siidkreuz, v Křížové cestě je situace naaranžována tak, že vrahem faráře by měl být právě Bláha, ukrývající se v klášteře nedaleko fary (zcela tu chybí postava řidiče Falty). Důvodem těchto úprav mohl být ze strany redakce tlak na dvojici Weigel-Saudek, aby děj zhustila a urychlila.
Komiks vycházel stejně jako předchozí Král Madagaskaru na titulním listu Stezky na vystřihování, v každém čísle se tedy čtenáři dočkali dvou epizod čtvercového formátu, které se opět mohly vystřihnout a složit do originální minipublikace. Hned v druhém pokračování se povedlo editorům ve Stezce prohodit stránky kreseb, takže nejdřív čtenáři četli druhou polovinu dílu a po otočení stránky se vrátili do první (pokračování 2, komiksové strany 3 a 4). Naštěstí se nejednalo o zásadní nedostatek, stačilo popletené stránky prostě otočit.
Plukovník Jan Kovář, v té době náčelník Tiskového odboru sekretariátu FMV (později náčelník 4. odboru IX. správy FMV), nakonec rozhodlo předčasném ukončení seriálu po 20 pokračováních.
Proč právě on? Je totiž považován za ideového tvůrce celé myšlenky příběhů majora Zemana, proto se dá předpokládat, že si své „dítko“ hodlal ohlídat. Údajné zdůvodnění znělo, že seriál byl “ … moc americký, střílelo se v něm … „. Pokud prolistujeme všechny strany, je to argument krajně kulhající, aspoň co se střelby týče. Na 48 stranách komiksu se objeví celkem osm výstřelů, a to plnou polovinu vypálí továrník Čadek a nadporučík Bláha do šišek, když demonstrují své střelecké umění na továrníkově chatě (Hon na lišku), další čtyři výstřely zazní až v posledním pokračování epizody Konec velké šance, přičemž jeden pošle proradný Bláha pánubohu do oken. Pravděpodobnější se může zdát vysvětlení, že se Kovářovi nezdály scenáristické změny v ději seriálu. Ať už byly příčiny jakékoli, hmatatelným důsledkem bylo předčasné ukončení seriálu v posledním čísle roku 1978. Saudek v té době měl už namalované čtyři strany dalšího dílu s názvem Bílé linky, které už tvořil bez J. Weigela. Ty se objevily až po dlouhých dvaceti letech.
Jestliže se seriál nelíbil „nahoře“, mezi čtenáři se těšil velké oblibě a do tradičního Telefonického setkání s hvězdami pozvaný představitel hlavní role Vladimír Brabec ocenil výtvarnou práci Káji Saudka slovy: „Vypadám tam jako chlap, zatím je to výborný.“ Herec v té době teprve dokončoval třetí řadu seriálu, a proto nemohl tušit, jak kauza Major Zeman v časopisu dopadne. Do redakce také chodily dopisy těch, kterým z nějakých příčin utekla část seriálu, zda se nebude reprízovat – tady potom vznikla zčásti snad i dobře myšlená fáma, že redakce připraví celý komiks jako zvláštní sešit. S ohledem na formát by to byl počin sice značně složitý, ale rozhodně ne nerealizovatelný.
S nálepkou zákazu se na reprízu nemohlo ani pomyslet, takže jakékoli vize redakce padly. Na znovuvydání se muselo čekat dlouhých dvacet let, pokud samozřejmě nepočítáme celobarevný Poslední případ majora Zemana (1992), který s televizním seriálem neměl nic společného.
V roce 1999 prakticky současně vyšly dva souborné reprinty komiksu (vůbec poprvé se zde objevily nedokončené Bílé linky), ovšem každý v jiné úpravě. Vydavatelství Crew vsadilo na příběhy zpracované podle televizních dílů, tedy přesně kopírující původní vydání z Pionýrské stezky, ovšem v sešitě se objevily doplňující informace týkající se filmového prostředí. Tento sešit nesl i název původně zamýšlený pro Stezku, tedy Příběhy majora Zemana. Nakladatelství Datel zvolilo odlišný přístup, čtyři epizody z časopisu plus nedokončené Bílé linky doplnilo již zmíněným Posledním případem majora Zemana a celou publikaci opatřilo jen krátkým vysvětlujícím textem a titulem „Major Zeman“ a jeho 6 případů. Pokud se někdo ptá, proč byly obě publikace vydány právě v roce 1999, stačí prolistovat dobové časopisy s televizním programem – tehdy byl seriál v tematických večerech České televize reprízován.

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_07_MAJOR_ZEMAN_HON_NA_LISKU

MLADOHLASTELŠTÍ  a VPŘEDOVŠTÍ autoři byli v prvních ročnících PIONÝRSKÉ STEZKY otiskováni poměrně často. Po výměně redakce už to bylo o poznání méně. Ale i tak se třeba v 1.čísle objevila povídka Otakara Batličky:

O dvoustraně STEZKA TÁBORNÍKŮ jsem se už zmínil. Připravoval ji celoživotní skaut Miloš Zapletal s další skautskou legendou Miloslavem Nevrlým a ilustroval ji další skaut Josef Fučík – všichni tři z Liberce 🙂

Dvoustrana HONZŮV PLÁCEK má v záhlaví „Zobáka“ – maskota PIONÝRSKÉ STEZKY, který se objevil už na titulní stránka 1.čísla v 2.ročníku.  Kultovní postavička krikaturisty Miroslava Bartáka (*1938) se v letech 1971-1977  v PIONÝRSKÉ STEZCE objevila v sérii 110 stripů. Znalcům asi neuniklo, že postavička „Zobáka“ se objevila už v časopise JUNÁK 🙂

Kreslenému seriálu MODRÁ PĚTKA bylo na www.detske-casopis.cz věnováno už hodně prostoru. Pro ty, kteří tento web nesledují pravidelně, připomínám, že „necenzurovanou“ verzi komiksu máme digitalizovanou a archivovanou kompletně 🙂

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění dalších souvislostí kolem vydávání časopisu PIONÝRSKÁ STEZKA v letech 1976-77, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.

Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku všechny archivované strany časopisu PIONÝRSKÁ STEZKA – kliknutím na náhled strany:

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_01.pdf

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_02.pdf

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_03.pdf

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_04.pdf

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_05.pdf

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_06.pdf

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_07.pdf

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_08.pdf

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_09.pdf

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_10.pdf

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_11.pdf

PIONYRSKA_STEZKA_7.rocnik_(1976-77)_cislo_12.pdf

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *