PIONÝR – Zábavný měsíčník pro mládež – kompletní 22.ročník (1974-75)

Redakce časopisu se nezměnila, zůstávají v ní osvědčení pracovníci. Cena je stále 2 Kčs. Vychází podle školního roku od září 1974 do srpna 1975. Počet stránek 40.

Tajná dětská knihovna. K třicátému výročí osvobození naší republiky Rudou armádou, připravil pro časopis Pionýr Jaroslav Frey vyprávění o tajemství jedné pražské dětské knihovny. V té autor pracoval dlouhá léta, desetiletí, jako knihovník. Od začátku otevření v roce 1930 do konce války. Vyprávění jsou jeho vzpomínky na léta okupace v pražské městské knihovně. Ilustroval Josef Paukert.

FREY, Jaroslav, * 22. 5. 1902 Znojmo, † 20. 3. 1983 Znojmo, knihovník a pracovník informatiky, spisovatel a účastník 2. odboje. Byl synem rolníka. 1921 maturoval v Brně na klasickém gymnáziu, studoval na Filozofické fakultě MU (1921–25), kde se připravoval na dráhu učitele. Zapisoval si přednášky a cvičení ze sociologie, psychologie a bohemistiky, avšak studia nedokončil a středoškolskou učitelskou kvalifikaci nezískal. V Praze absolvoval 1926 jednoletou státní knihovnickou školu, složil knihovnickou zkoušku, krátce praktikoval ve znojemské městské knihovně a nastoupil v knihovně hodonínské. 1930 pracoval v pražské městské knihovně, krátce ve zlínské Baťově knihovně a znovu v dětském oddělení pražské městské knihovny (1934–52). Za německé okupace se zapojil do protifašistického odboje, udržoval styky s J. Fučíkem a M. Majerovou, ukrýval knihovny J. F. Suka a Z. Nejedlého. Po 1945 ovlivnil vývoj našeho knihovnictví, přijal czkce ve Svazu českých knihovníků i Klubu čtenářů, vedl nově zřízené pojízdné knihovny, 1948 spoluorganizoval první celostátní sjezd knihovníků v Brně, kde byly vytyčeny zásady nového knihovnického zákona. Často pořádal čtenářské besedy a spolupracoval s rozhlasem. Byl jmenován zasloužilým pracovníkem kultury. Po únoru 1948 instituci rovněž řídil. Zavedl volný výběr knih, který se postupně rozšířil do všech lidových knihoven, 1939 spolupracoval na přípravách prvního českého bibliobusu, při poválečném osídlování vesnic na Znojemsku se přičinil o doplnění fondu jejich knihoven o třicet tisíc knih z knihovny pražské. Z metropole odešel po smrti manželky do Znojma, kde pracoval v knihovně Domu armády. Odtud přešel na ministerstvo národní obrany do pozice inspektora vojenských knihoven. Od 1956 působil jako představitel Ústředního vědecko-metodického kabinetu knihovnictví v místní (též pokusné) knihovně v Hodonicích na Znojemsku. 1962 odešel do důchodu, avšak v oboru pracoval do 1977. Psal naučné knihy a příručky zejména týkající se knihovnictví a také průvodce čtenáře, kde seznamoval rodiče i děti s českou literaturou. Psal i knihy pro mládež: Co bylo a co bude, 1949; Vyprávění o veliké válce, 1950; Pohádka o dvou bratřích, 1950; Tajná detská knižnica, Bratislava 1975, vyprávění pro slovenské děti o práci za okupace v pražské městské knihovně.

Publikoval v novinách a časopisech, např. Rudém právu, Zemědělských novinách, Předvoji, Knihovníku a Pionýru, z nichž současně některé redigoval (Knihovna, 1926–30, Časopis pro psychologii a pedagogiku čtenáře, 1933 /rovněž majitel a vydavatel/, Knihy a čtenáři, 1937–48, Čtenář, 1948–52).

S použitím http://skip.nkp.cz/Bulletin/Bull05_207.htm

Josef Paukert (2. října 1915, Praha – 1991, Řevnice) byl český malíř, grafik a ilustrátor.

Narodil se v Praze jako jediné dítě Johany Hájkové. V letech 1934–1939 absolvoval na Českém vysokém učení technickém ateliér prof. Oldřicha Blažíčka (mimo jiné také pod vedením Cyrila Boudy). Po studiích se věnoval výuce kresby na gymnáziu a později už výhradně ilustraci (Nakladatelství Svoboda, Československý spisovatel, Mladá fronta, Státní nakladatelství dětské knihy). Dlouhodobě pak působil jako redakční grafik časopisu Čtyřlístek. Byl členem skupiny Českého fondu výtvarných umění (ČFVU). Jeho manželkou se stala spisovatelka Ludmila Vaňková.

V rámci knižních ilustrací převažují náměty pro děti, poměrně vysoce je zastoupena portrétní tvorba a krajinomalba. Kromě knižních ilustrací se věnoval plakátové tvorbě, také je autorem poštovních známek, nebo např. loga někdejšího Svazu spisovatelů.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Paukert

Záhada Tiwi Wapu příběh na pokračování napsal Vojtěch Steklač (blíže o autorovi 26. ročník) V úvodu příběhu autor píše:

Detektivní klub byly tří velké místnosti ne Vinohradech, tam, co je roh ulice Boženy Němcové a Aloise Jiráska. Podle inspektora Brouka z pražské kriminálky byt Detektivní klub spolkem bláznů a podivínů, mařících úřední výkony a pletoucích se do věcí, do kterých jim vůbec nic není. Ale nebyla to tak docela pravda. Detektivové-amatéři, kromě toho, že pohrdali policií, čile pěstovali i teorií zločinu a objasňování nejzamotanějších záhad, jak jim to přikazovaly stanovy jejich klubu. Stanovy Detektivního klubu měly deset bodů a vypracoval je sám předseda — soukromý detektiv Maryska, civilním povoláním redaktor Šestky, oblíbeného dětského týdeníku. Stanovy byly sepsány černou tuží na zažloutlém pergamenu s ohořelými okraji a vystaveny ve zlatém rámu v prvním pokoji, hned proti dveřím, tam, co byla socha Sherlocka Holmese v nadživotní velikosti.

Obrázky k detektivnímu příběhu nakreslil Jiří Kalousek ( 7.2.1925 -23. 2. 1986).

Malíř a ilustrátor Jiří Kalousek se narodil v Novém Bydžově 7. února roku 1925 jako prvorozený syn před sestrami Věrou a Blankou. Otec Antonín, vlakvedoucí, amatérsky maloval a ve svém volnu podnikal s rodinou pravidelné železniční výlety po československých hradech a zříceninách. Kalouskovi žili v Hradci Králové. V letech 1936 – 1944 studoval na klasickém gymnáziu v Hradci Králové. Kvůli své zálibě v astrologii docházel na hradeckou observatoř. Od tercie navštěvoval kursy kreslení pod vedením prof. Říhy. V letech 1945 – 1950 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Františka Muziky a prof. Antonína Pelce. Během studia se podílel na různých hudebních akcích a také na hudebním happeningu uspořádaném na schodišti Rudolfína v Praze pod názvem Pražské podzimní jaro. V letech 1947 – 1948 podnikl studijní cesty do Bulharska a Francie. V r. 1948 se zúčastnil výstavy Spolku východočeských výtvarných umělců v Městském muzeu v Hradci Králové. Od roku 1951 do roku 1955 byl členem výtvarné redakce časopisu Československý voják. V letech 1953 až 1969 velmi intenzívně spolupracoval s mnoha československými časopisy, zejména Dikobrazem, Mladým světem, Mladou frontou, Květy aj. Nejraději se zabýval ilustracemi pro dětské časopisy Mateřídouška, Sluníčko, Ohníček, Sedmička pionýrů, Pionýr aj. V r. 1954 se oženil s Milenou Lamarovou, historičkou umění. V r. 1958 se jim narodil syn Jakub, v r. 1965 dcera Lucie.

Významně se svými kresbami podílel na tvorbě animovaných filmů: O Dorotce a papouškovi (seriál 10 filmů, rež. B. Mojžíšová); Kosmodrom r. 1999 (rež. F. Vystrčil); Očko a Ouško (7 večerníčků, rež. M. Horvatovič); Fair Play (rež. K. Hofman); Supermyš (rež. J. Váňa), Hugo z hor (rež. M. Kačena) a mnoha dalších.

Malíř, ilustrátor a výtvarník animovaného filmu Jiří Kalousek zemřel náhle uprostřed tvůrčí práce 23. 2. 1986 v Praze ve věku 61 let. Jeho výtvarné nadčasové dílo žije dál v mnoha publikacích, které se po jeho smrti vydávaly a stále vydávají, a reprízovaných večerníčcích České televize.

S použitím wikipedie.

Kdo by neznal žáky Kopyta a Mňouka, dvojici raubířů, detektivů i statečných hrdinů z malého posázavského městečka. Svým důvtipem a fantazií občas zavaří nejen sobě, ale i svým sousedům, učiteli Pěničkovi i nadporučíku a později kapitánu Ošmerovi. Do nejednoho vyšetřování vtáhnou také kastelána Štětku nebo hajného Breburdu. Přes všechny své velkolepé patálie, rozbitá kolena a školní průšvihy jsou Kopyto s Mňoukem vždy na stopě pořádnému dobrodružství. Ať už je vám pět nebo padesát, Švandrlíkovy hrdiny od Sázavy si zamilujete.

Příběhy z období dětství Miroslava Švandrlíka, který své vzpomínky na mládí vtiskl do rukou svým hlavním postavám této knihy a vložil je celkem do 26 knih.

Je proto zcela zřejmé, že jednotlivé kapitoly jsou psány vtipně, svižně a za doprovodu dobové ilustrace umělce Neprakty, který tak blíže přiblížil čtenářovi onu dávnou dobu, kdy nebyly počítače, herní konzole a ani mobil, kdy se poslouchalo rádio a vinylové desky, jezdilo se v embéčkách a zájezdy k moři byly stejně tak vzácné jako dnes nalezení městečka či vesnice, kde by neměli Internet…

Komiks Buf a Lora od stejných autorů byl na zadní straně obálky. Jsou to příběhy inteligentních mluvících zvířecích přátel – jezevčíka a papouška. Vycházely v ročnících 21 a 22.

Miloslav Švandrlík (10. srpna 1932 Praha – 26. října 2009 Praha) byl český spisovatel a humorista. Používal také pseudonym Roman Kefalín. Po vystudování základní školy prošel několik zaměstnání, také absolvoval dvouleté studium na pedagogickém oddělení městské hudební školy v Praze. Po roce 1950 získal maturitu (jednalo se o kurz umožňující získat maturitu bez středoškolského vzdělání, který byl určen pro dělníky). V letech 1951–1953 studoval na DAMU, studia však po dvou letech zanechal.

Po ukončení studia se stal asistentem režie ve Vesnickém divadle v Praze. V roce 1953 nastoupil vojenskou službu k Technickým praporům TP, po jejímž ukončení v roce 1955 byl krátce zaměstnán jako vychovatel korejských dětí v Liběšicích a pak se stal profesionálním spisovatelem.

Jeho nejúspěšnějším dílem se stalo dílo Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky, které znázorňovalo ironizující a satirickou formou absurdity v tehdejší socialistické armádě, a i když se muselo před Sametovou revolucí šířit pouze samizdatem, stalo se velmi populárním. Vše co psal, bylo humoristického až satirického charakteru. Spolupracoval i s celou řadou časopisů (Dikobraz) a divadel. V těchto časopisech se často podílel na vtipech Jiřího Wintera – Neprakty. Napsal několik rozhlasových a televizních scénářů.

Miloslav Švandrlík zemřel v Praze, ale je pohřben v Kutné Hoře na hřbitově u Nejsvětější Trojice.

Posbíráno z internetu.

Jiří Winter, znám také pod pseudonymem Neprakta, (12. července 1924 Praha – 30. října 2011 Praha), český kreslíř, karikaturista, ilustrátor a humorista.

Po studiích na Reálném gymnáziu pokračoval na Státní grafické škole. Po válce studoval několik semestrů na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jiří Winter byl aktivním účastníkem protifašistického odboje, za který mu byl navržen trest smrti. K soudnímu jednání se nedostavil hlavní svědek a soudce, který nechtěl jednání odročovat a bez svědka ho nemohl odsoudit k trestu smrti, snížil trest na šest let v nacistické káznici. Tento trest strávil Jiří Winter v bavorské nacistické káznici Bernau u jezera Chiemsee. Podařilo se mu přežít a po osvobození dojít z vězení pěšky až do Čech. Po válce se Jiří Winter shledal jen se svou matkou, jeho otce umučilo gestapo při výslechu na Pankráci, zbytek jeho rodiny zahynul v Osvětimi. Jiří Winter byl členem Českého svazu bojovníků za svobodu a nositelem medaile za protifašistický odboj. Svou odbojovou činností se nikdy nechlubil.

Jiří Winter byl velmi plodný autor, který za svůj život nakreslil více než 35 000 kreslených vtipů (je uveden v Guinnessově knize rekordů /2001/) a ilustroval stovky humoristických knih. Věnoval se i animovanému filmu, knižním ilustracím a návrhům hraček.

Kromě onoho neuvěřitelného počtu 35 tisíc kreslených vtipů a dalších kreseb v podobně knižních ilustrací vytvořil Jiří Winter přibližně 10 tisíc obrázku pro televizi, pro film, pro reklamní průmysl, byl autorem četných plakátů a letáků.

Svoji uměleckou dráhu zahájil v roce 1948 a po mnoho let tvořil uměleckou dvojici Neprakta s námětářem Bedřichem Kopecným. Později spolupracoval s českým spisovatelem a humoristou Miloslavem Švandrlíkem. Oba patřili mezi hlavní autory československého satirického a humoristického časopisu Dikobraz. Společně s humoristou Miloslavem Švandrlíkem nakreslil několik knih o dvou žácích Kopytovi a Mňoukovi.

Jiří Winter byl též autorem několika komiksů pro děti a jedním z průkopníků tohoto typu výtvarné tvorby u nás.

Jiří Winter pro děti navrhoval stolní hry, hračky (např. populární houpací koníky a houpací kohouty, kteří se v nezměněné podobě vyrábějí více než půl století.

Zdroj: internet – wikipedie

Fotokomiks – oblíbená rubrika ve které seznamují autoři čtenáře s filmy, které se promítají u nás. Většinou na třech stránkách (výjimka i na více stránkách např. Jak utopit doktora Mráčka aneb…) jsou jednotlivá filmová okénka s popisem situace na nich. Jsou zde také uvedeni herci a další autoři filmu.

Součástí Pionýra byly také komiksy. Na poslední stránce vycházel Buf a Lora od dvojice Švandrlík-Neprakta. V prázdninových číslech 11 a 12 byly zveřejněny převzaté komiksy z francouzštiny od Michaela Motti a Jacquese Kuba dědí hrad o klukovské partě a Ludo a padělatelé obrazů pojednává o policejním komisaři Ludovi, kterého povolal ředitel hotelu, aby vyšetřil podvod s obrazy. Na každé stránce najde čtenář stopu, která pomůže vám i Ludovi vyšetřit případ. Autoři nejsou uvedeni. Čeští autoři Hrnčíř a Schek se prezentují dvěma komiksy Klíč k majáku a Tajemství majáku, které na sebe navazují.

Svatopluk Hrnčíř (21. května 1926, Lázně Bělohrad – 4. září 2014, Jičín) byl český spisovatel a překladatel píšící především pro děti a mládež. Hrnčíř začal studovat na reálném gymnáziu v Novém Bydžově. Za okupace studium přerušil a vyučil se knihkupcem. Roku 1945 odmaturoval a pak v letech 1945–1947 absolvoval Státní knihovnickou školu v Praze V roce 1948 spoluzakládal Ohníček a v jeho redakci zůstal až do roku 1986. Také působil po většinu života jako redaktor v dětských časopisech. Redaktorem byl i v časopisech Vpřed, Pionýrské noviny, Pionýr a Větrník. Externě redigoval dětskou rubriku Slovíčko ve Svobodném slově. Často spolupracoval s Adolfem Bornem (mj. čtyři příběhy Sherlocka Holmese), některé jeho náměty byly zpracovány jako komiksy (např. Příběhy profesora Semtamťuka, původně vycházející ve Čtyřlístku, Cour a Courek v Sluníčku). Později psal i pro Jozefa Scheka.

Přispíval pohádkami a povídkami do časopisů, které redigoval, a také do Sluníčka, Mateřídoušky, Čtyřlístku, Pionýrských novin, Sedmičky pionýrů.

Samostatně publikovat SF povídky začal roku 1946 v časopise Junák a napsal jich v životě mnoho. Napsal také sci-fi román Případ skončil v pátek, který byl později zfilmován jako Zpívající pudřenka. Pod vlivem knih Jaroslava Foglara o Rychlých šípech napsal trilogii o Uctívačích ginga. Celkem napsal přes 70 knih. Jeho dcera Lenka Vybíralová je kreslířka a zabývá se ilustrováním knih pro mládež.

Zdroj: wikipedia.org

Jozef Babušek, známý spíše pod pseudonymem Jozef Schek (3. září 1921 Bratislava – 22. srpna 2013 Piešťany) byl slovenský výtvarník, především kreslíř, malíř a ilustrátor, který přispíval hlavně do časopisů Elektrón, Větrník (Pionýr) a Roháč. Kreslil krátké stripy, ale i rozsáhlé komiksy s dobrodružnými a sci-fi náměty. Před 2. světovou válkou vystudoval reálné gymnázium. Po válce se pokusil vystudovat vysokou školu zemědělskou v Bratislavě a v Brně. Po převratu v roce 1948 byl však pro své politické názory vyloučen. Poté nastoupil do Kovotechny Pieštany jako konstruktér a designér. Zde se například stal tvůrcem názvu a loga značky Calex. Toto zaměstnání opustil v roce 1960, kdy se začal živit pouze kreslením především pro časopis Roháč) a zároveň studovat vysokou školu. Studium oboru církevní architektura dokončil v roce 1965.

Velká část jeho starších komiksů vyšla v edici Velká kniha komiksů, kde jeho kresby zaplnily dva několikasetstránkové díly.

Zdroj wikipedie

Povídku na měsíc … podle spisovatele nakreslil …. To bylo uvedeno na titulní stránce časopisu. Povídka byla na dvou stránkách formou komiksu. Tak se vystřídali Eduard Bass, Jakub Arbes, Jaroslav Hašek, Jan Drda a další. Kreslili Jaroslav Malák, Miloš Nesvadba, Karel Franta aj.

V 10. čísle byla povídka podle filmu Šťastný Luke na 10 stránkách.

Redaktoři pionýra se ptali spisovatelů, co jim mohou povědět o svém životě. Spisovatelé jim v rubrice Povězte svým čtenářům, odpovídali.

I v tomto ročníku je vyprávění o světových osobnostech, které ovlivnili historii světa.

Chcete vědět jak je to s Lochneskou obludou, kam zmizel Aztécký poklad, jak vypadá sněžný muž yetti a řadu dalších záhad. Dočtete se v rubrice Velká tajemství minulosti.

A další řadu různých povídek si přečtete v tomto ročníku.

A také nechybí Klubovna se svými zavedenými rubrikami.

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění dalších souvislostí kolem vydání časopisu PIONÝR z roku 1974-75, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.

Přečti si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) na svém tabletu, pc nebo notebooku archivovaná čísla časopisu PIONÝR – kliknutím na náhled strany:

(Zdroj: damro)

Samostatná stránka s odkazy na všechna čísla a tituly časopisů i kreslených seriálů ke čtení (bez náhledů na titulní strany) je viditelná (po přihlášení) v horním menu „KNIHOVNA„. V našem souborném katalogu najdeš všechna doposud archivovaná čísla časopisu PIONÝR zde >>>

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář