ČTYŘLÍSTEK – 40.ročník – 2008 – STARÉ DĚTSKÉ ČASOPISY

Dnes archivovaná čísla časopisu ČTYŘLÍSTEK z roku 2008 pro detske-casopisy.cz digitalizovali Nemo a Satok. Veliký dík!

Komiksový časopis ČTYŘLÍSTEK vydávalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek, spol. s. r. o. Odpovědným redaktorem byl stále Jiří Čehovský. Standardní rozsah časopisu byl 36 stran. U dnes archivovaných čísel už nebyl v tiráži udáván náklad. Časopis ČTYŘLÍSTEK stál 33 Kč.

Magazín XANTYPA (14. ročník, z května 2009, na stranách 98–103) otisknul rozhovor Pavlíny Formánkové s ilustrátorem Jaroslavem Němečkem – ČTYŘLÍSTKU JE ČTYŘICET:

„První příběh Bobíka, Myšpulína, Fifinky a Pindi vyšel 15. května 1969. Okamžitě byl vyprodán a děti, na které se nedostalo, si ho toužily alespoň vypůjčit od šťastnějších spolužáků. Na každé další číslo pak netrpělivě čekaly. Pro ty, kteří vyrůstali v sedmdesátých a osmdesátých letech, se stal Čtyřlístek doslova kultovní záležitostí. A řada dnešních třicátníků a čtyřicátníků přiznává, že když na ně padne splín, vytáhnou Čtyřlístky z dětství, přenesou se do domečku v Třeskoprskách, kde čtveřice zvířátek sedí kolem zeleně natřeného stolu, jí buchty a popíjí čaj z puntíkovaných hrníčků, a je jim rázem mnohem líp. Čtyřlístek vymyslel a již čtyřicet let ho kreslí Jaroslav Němeček.

Jak se Čtyřlístek narodil?

Můj bratr, který je o deset let starší, chodil do skautu a odebíral časopis Vpřed s RYCHLÝMI ŠÍPY. Měl je svázané, moc mi je nechtěl půjčovat, o to pro mě byly vzácnější. Na nich jsem odkojený. Tehdy asi začala moje záliba v obrázkových příbězích. Po uměleckoprůmyslové škole jsem šel „na volnou nohu“ a začal kreslit první komiks – do Mateřídoušky. Když se na to dneska s odstupem let podívám, připadá mi to neuvěřitelné. Bylo mi dvacet a dostal jsem zadní stránku, se kterou jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Vymyslel jsem na ni seriál SVETŘÍK A KRAMULA. Svetřík byl kluk, měl dlouhý svetr, o který stále zakopával, a strejdu Kramulu. V té době jsem poznal
svoji ženu Lucinku. Byl konec šedesátých let a my vyjeli za její kamarádkou do Itálie. Tam jsme viděli obchody obložené dětskými časopisy. Měli jsme strašně málo peněz, ale tři komiksy jsme koupili. Když se nám pak narodil syn Vítek, tak vlastně pro něj jsme s Lucinkou vymysleli čtyřlístek kamarádů – prasátko, kocoura, pejska a zajíčka.
Bylo těžké najít pro postavičky jména?
Vymysleli jsme je za večer. Až na Myšpulína to šlo dobře. Tam jsme se zadrhli. Pak si Lucinka vzpomněla, že na zahradě mívali mišpuli, strom rodící šedohnědé ovoce, které se jí, až když přejde prvním mrazem. Podle něj byl Myšpulín pojmenován.
Pak jste příběh odnesl do nakladatelství?
V té době jsem už rok kreslil pro Orbis. V redakci tehdy byla řada nadšenců, dělali jsme omalovánky, leporela a prostorové pohádkové knížky, v nichž se dalo s obrázky různě hýbat. Byly hodně oblíbené, ty nejkrásnější ilustroval Vojtěch Kubišta. V redakci mne vyzvali, jestli bych to nechtěl také zkusit. Několik jsem jich nakreslil. Byla to hezká práce a prostorové knížky dávaly ilustracím nový rozměr. A pak jsem přišel se Čtyřlístkem. Tenkrát se domlouvaly kontrakty jednou za rok. Každý výtvarník, který chtěl s Orbisem a později Panoramou spolupracovat, si mohl nakreslit příběh, jaký chtěl, a předložit ho. Pak přišli obchodníci a ti si dělali čárky – každá čárka znamenala tisíc kusů; když jste jich dostal aspoň dvacet, tak vaši věc vytiskli. A Čtyřlístek jich dostal třicet. Stejně ale nikdo nevěřil, že by mohl mít úspěch. Říkali mi, bůh ví, jestli se to prodá. Čtyřlístek navíc nesměl být označen jako komiks, to příliš zavánělo Západem, ale jako veselé obrázkové čtení. Dal se do obchodu, tehdy ho prodávaly Drobné zboží a PNS, a během tří neděl za mnou z vydavatelství přišli: „Je to strašný, prodavači šílí, protože děti to chtějí a chtějí, nakreslete, prosíme vás, ještě jeden. Tak jsem nakreslil druhý, měl dvojnásobný náklad, pak třetí, ten měl ještě větší náklad. A ve vydavatelství říkali: „Co dál, co s tím budeme dělat? Sedmdesát tisíc dětí nás ubije tupým předmětem, když to zastavíme.“
V té době Čtyřlístek neměl konkurenci…
Člověk musí přijít s dobrým nápadem v pravou chvíli a mezi ty pravé lidi. Ve vydavatelství tehdy byli samí mlaďoši, stejní blázni jako já. Byl konec šedesátých let. Po komiksech byl hlad. Tak jsme si řekli, že uděláme celý komiksový časopis. Jenže pak jsme zjistili, že to nepůjde, protože časopis smí vydávat jen politická strana nebo organizace. Nakonec jsme to obešli tak, že jsme řekli, že Čtyřlístek bude vycházet devětkrát do roka v rámci tzv. knihovničky. Nemohli jsme avizovat datum, kdy vyjde další číslo. To mělo za následek, že děti chodily za trafikantkou a ptaly se po něm, předplatné totiž nebylo, a když přišli o den později, Čtyřlístek už nedostaly, a tak nezbývalo než si ho půjčovat od spolužáků, kteří byli úspěšnější.
Proč nevycházel ve vyšším nákladu?
Příděly papíru byly omezené. Kvůli tomu málem skončil úplně. Vycházel v nakladatelství Panorama, což bylo nakladatelství KSČ. A i ono mělo papír na příděl. Vydávalo hlavně politické věci. Čtyřlístek měl náklad 220 tisíc a ubíral papír ostatním knihám a tiskovinám. Když začal ubírat i Marxovým a Leninovým spisům, ředitel řekl, že Čtyřlístek skončí, že už se dohodli na ÚV. Tak jsem smutný odešel, ale druhý den mi telefonoval, že když oznámil doma svým dvěma dětem, že Čtyřlístek už nebude, spustily takový řev, že kapituloval a jeho další vydávání u nadřízených orgánů prosadil.
Přesto, že Čtyřlístek vydávalo vydavatelství KSČ, zůstal naprosto apolitický. Jak si to vysvětlujete? Ljuba Štíplová říká, že když šlo do tuhého a nutili ji, aby napsala příběh, kde Čtyřlístek půjde například do prvomájového průvodu, kontrovala: „Soudruzi, z toho by mohl být průšvih, copak může jít prase v prvomájovém průvodu?“ A tento argument byl uznán…

Ano, Čtyřlístek zůstal apolitický, nevyjadřoval se k současnému dění, neslavila se v něm výročí, byl nadčasový. Tenkrát Albatros jakožto gestor schvaloval i pro ostatní nakladatelství ediční plány dětských knih. Měl monopol, jeho komise rozhodovala, s kterým výtvarníkem se bude spolupracovat, která kniha vyjde a která ne, ale my byli v Panoramě nějak stranou, nedělali jsme knížky, jen omalovánky, leporela a Čtyřlístek.
Zmínili jsme Ljubu Štíplovou, jak s vámi začala spolupracovat?
Zjistil jsem, že další příběhy už nemůžu psát já. Ten první napíšete jako nic, ten druhý, no, dobrý, ale ten třetí, to už je achich ouvej a čtvrtý a pátý, to už nemůžete. A tak mi našli scenáristku Ljubu Štíplovou, přivedla ji Helena Sýkorová z televize. Ljuba Štíplová měla v té době zákaz, bylo zrovna období prověrek, ale ten zákaz neplatil pro tvorbu pro děti. Přesto zpočátku raději psala pod jménem svého muže Miloše. Vymyslela desítky bezvadných čtyřlístkovských příběhů, hluboce před ní smekám.
Kolik hodin denně kreslíte?
Já jsem nikdy nebyl placený ani hodinově, ani měsíčně, ale jenom za to, co jsem nakreslil. Tuhle zkušenost mi už nikdo nevymaže, proto sedím a kreslím a kreslím. Náš profesor říkal, že kreslíř se pozná podle toho, že má na zadku mozol – a když ho nemá, tak není kreslíř.
A stále vás to ještě baví?
Jsou okamžiky, kdy jsem unavený, ale musí se to překonat. Narodil jsem se před pětašedesáti lety v Modřanech, dnes jsou součástí Prahy, ale tenkrát to byl samostatný městys. Byly tam hájky, údolíčka a potok, rybník, kde jsme bruslili. Já mám silný vztah k přírodě. Potřebuji se alespoň jednou za týden dostat do lesa, kreslí se mi dobře na chalupě, krajina je tam divukrásná. Pro mě je vždycky lepší, když se příběh odehrává tam, než třeba na planetě XY. Kvůli přírodě jsme chalupu kdysi koupili. Máme ji v Kokořínském údolí, to je chráněná oblast, jsou tam dřevěná roubená stavení, skály, rybníky, hrad Bezděz je na dohled. Tam se vyřádíme. Dřív to byla zemanská tvrz, ale když jsme ji objevili, byla to zřícenina s propadlými stropy, která už měla demoliční výměr. Koupili jsme ji v roce 1969 a celý život ji opravujeme.

Odráží se v příbězích Čtyřlístku i něco z vašeho dětství?
Domeček, ve kterém Čtyřlístek bydlí, je vlastně modřanský domeček mých rodičů. Byl v něm zeleně natřený nábytek, stejná kamna a kolem něj plot vyřezávaný dokulata. A my ten domeček „přenesli“ do Kokořínského údolí. Třeskoprsky jsou Doksy a Bezzub je Bezděz. A tamní radní se teď rozhodli, a už požádali o dotaci eu, že v Doksech udělají muzeum Čtyřlístku a v okolí Fifinčinu naučnou stezku. A vždycky na apríla by chtěli přejmenovat Doksy na Třeskoprsky, přepsat i silniční cedule. To se ukázalo jako největší problém, protože policie to nechce povolit.
Na Čtyřlístku vyrostla generace třicátníků a čtyřicátníků, ale čtou ho i dnešní děti. Věřili jste, že se Čtyřlístek udrží i po revoluci?
Byli tu za mnou nedávno televizáci, třicátníci, a vyprávěli mi, že se čas od času seberou a odjedou na chatu a tam si čtou staré Čtyřlístky. A je jim dobře. Ale možná je to i tím, že k tomu popíjejí červené víno (smích). V roce 1990 jsme založili nakladatelství a říkali si, jak to teď bude krásné. Dali jsme se dohromady tři – já a dva kolegové z Panoramy. Najednou jsme si za všechno ručili sami. Dřív jsem byl na chalupě, za tři měsíce nakreslil dva díly Čtyřlístku, přinesl je do redakce, řekl: „Tady to máte“ a zase jsem odjel opravovat chalupu. Ale teď jsme začali zodpovídat za všechno, za sehnání kanceláře, tiskárny, rozpadla se distribuce. A my jsme navíc zpychli, řekli jsme si: „Budeme Čtyřlístek vydávat jako časopis dvanáctkrát ročně, za další rok jsme si řekli, že je to málo, tak šestnáctkrát – a dneska už je to dvacetkrát. Je to kolotoč, ze kterého nemůžete vyskočit.

Čím si vysvětlujete, že Čtyřlístek nepřeválcovaly zahraniční komiksy?
Po revoluci se sem nahrnula spousta časopisů. Kačer Donald, Šmoulové, Tom a Jerry. Bylo to něco nového a ze Západu, byl po tom hlad. Tyhle seriály měly velké zázemí z ciziny, vysílaly se v televizi. Čtyřlístku klesl náklad na polovinu. Říkali jsme si, jestli to takhle půjde dál, tak skončíme. Ale lidi se za dva roky vrátili zpátky k českým knihám. Jsme hrdí na to, co děláme, že se líbíme, přece jen ta tradice je velká; rodiče vidí, že Čtyřlístek žije, říkají, na tomhle jsem vyrostl, a kupují ho svým dětem proto, že vede děti k dobrému.
Zkoušeli jste prorazit s Čtyřlístkem do světa?
Zkoušeli. Ale zjistili jsme, že každá země má svoje dětské hrdiny. Poláci Lolka a Bolka, Francouzi Pifa, Asterixe, vychází to nějak z mentality národa. Pokoušeli jsme se dostat Čtyřlístek do Rakouska, říkali jsme si, že ta země je nám blízká, ale jeli jsme s ním i do hongkongu, Benátek a do Ruska a byli jsme zklamaní, že se nám ho nepodařilo prosadit. Pak jsme pochopili, že Čtyřlístek je česká záležitost. Je pravda, že česká kotlina je malá; my si říkáme, vždyť už jsme jedna evropa, ale v tomhle to nějak nefunguje. Vím, že Francouzi se pokoušeli dostat Pifa do Německa, ale po třech letech tam skončil, tady skončili Šmoulové. A i Tom a Jerry přestal vycházet, snad že tu neměl tradici a ty příběhy se okoukaly, protože ono se v nich děje vše stále dokola jen na téma: dej mu facku, natáhni mu ji.

Čtyřlístek má svůj klub nadšenců, kteří mu pečlivě vedou webové stránky www.chrz.wz.cz, píší se o něm diplomové práce a nejstarší čísla se prodávají za tisícové částky. Napadlo by vás v roce 1969, že se z něj jednou stane fenomén?
To opravdu ne. Nedávno mě šokovala zpráva, že první číslo Čtyřlístku se vydražilo za 25 tisíc. Škoda, že my sami máme jen jedno první číslo, mohli jsme zbohatnout (smích). Mým snem je převést Čtyřlístek na filmové plátno. Udělat z něj celovečerní animovaný film. Vždycky se mi odněkud ozvali, že chtějí koupit práva, a když pak přinesli smlouvu, zděsil jsem se – stálo tam, že je mohou prodávat dál třetí osobě, vůbec bych nevěděl, kdo ten film dělá, jak bude výsledek vypadat. Teď poprvé po mnoha letech to vypadá nadějně. Mám záruku, že bude v dobrých rukách. Prozradím jen, že se intenzivně pracuje na scénáři a že Čtyřlístek bude prožívat dobrodružství v rudolfinské Praze.

Máte některý díl Čtyřlístku nejraději?
Nemám. Ale řeknu vám historku. Rozbily se nám garážové dveře. Přišel opravář, prohlížel si je a říká: „Schází vám tady jedno malé kolečko já si pro něj dojedu.“ Ještě předtím se mě ptal: „A co vy děláte? – „Jo Čtyřlístek, ten jsem si čítával, když jsem byl nemocný.“ Pak skočil do auta, ujel tři metry, stáhl okýnko a zakřičel: „ĎÁBLOVA STĚNA byla stejně nejlepší!“ V Čtyřlístku vycházely a vycházejí i další komiksové příběhy. Kouzelný pradědeček, Pan Semtamťuk, Olda a Polda, Myšák Koumes…

Který nečtyřlístkový příběh máte vy sám nejraději?

Příběhy myšek Anči a Pepíka, ty mám moc rád. Lucie Lomová, která je vytvořila, je geniální. Ale je to akademická malířka a došla k bodu, kdy řekla dost, já chci malovat. Přemlouval jsem ji, ale nedala se. Já jí to přeji a někdy i závidím. Ale každé má své.

Málo se to o vás ví, ale vy také nekreslíte jen Čtyřlístek. Před lety jste se pustil do keramiky…
Když jsem byl v Itálii, naučil jsem se dělat pravou italskou majoliku. Po návratu jsem si řekl, že si postavím pec. Ale v té době jste si nemohla nic koupit, hlínu ani glazury, materiál nebyl dostupný jako dnes. Objížděl jsem známé, které jsem měl mezi výtvarníky, a v Karlových Varech byl tehdy slavný Vlastimil Květenský a ten mi řekl: „Támhle ve vesnici stojí jedna pec.“ V té vesnici se v osmašedesátém roce, když všechno vypadalo tak nadějně, rozhodli, že budou podnikat a dělat keramiku – tácky, hrnečky… Snad v každé druhé chalupě postavili pec. Jenže pak se všechno změnilo, přišli policajti, řekli, že žádné soukromé podnikání nebude, a ty pece rozkopali krumpáčem. Jen jednu nechali. A tu jsem si později přestěhoval k nám na chalupu. Pomáhali mi lidi z vesnice. Vstával jsem ve čtyři ráno a říkal si, musím se to všechno naučit – točit na kruhu, míchat si glazury a vypalovat. Těch zkoušek, které se nepovedly! To byla strašně tvrdá práce. Ale vytvořit něco rukama je kouzelné a hlína je takový až sexuální materiál, hnětete ji, hladíte ji.
Krásná kachlová kamna máte doma i na chalupě, ale dělal jste je i na zakázku, viďte?
Moje žena Lucinka nastartovala mou spolupráci s Artcentrem. Vystavoval jsem pak na společných výstavách po evropě. Dělal jsem keramické stěny do obchodních domů, plastiky pro vstupní haly. Pro město Retz jsem vytvořil kašnu a sochu sv. Margarety, ve spolupráci s architektem a galeristou dělal reliéfy na kachlová kamna, především do Bavorska. Tam říkají, že kamna jsou srdcem domu. Někdy to byly infarktové situace. Galerista na mě tlačil: „honem, honem, dům už stojí a srdce domu tam není.“ Jedny kamna se skládají zhruba ze 140 dílů. Jsou to silné desky, s úchyty vzadu, aby se daly svázat, sotva je zvednete, a když jsou mokré, to už vůbec ne. A přitom je musíte vzít stokrát do ruky, obracet je, pak se vypalují. Já už ani nedodržoval pravidlo, že pec se otvírá při 150 stupních, otvíral jsem ji už při čtyřech stech, mokrý hadr přes sebe, Lucka mě ještě polívala a já tahal kachle ven. Ale bylo to krásné. Keramiku jsem dělal asi dvanáct let – a přitom kreslil Čtyřlístek.
Kromě keramiky jste se pustil i do vytváření dokonalých replik hrobek egyptských králů a královen. To už se u nás neví vůbec. Jak jste se k téhle práci dostal?
Tu nabídku jsem dostal z Německa. Němci mají k starověkému egyptu silný vztah a v tamních muzeích často chtějí věnovat jednu místnost právě jemu. Některá se rozhodla, že si nechají udělat repliky nejslavnějších hrobek. Vytvořil jsem například hrobku faraóna Tutanchámona nebo královny hatšepsut. Vše muselo být naprosto přesné, egyptologové mě chodili kontrolovat. hrobky jsou vyzdobeny obrázky s výjevy z pozemského i posmrtného života zemřelého. Když jsem se nad tím zamyslel, řekl jsem si, vždyť je to vlastně komiks.
Kruh se uzavřel.”

O ČTYŘLÍSTKU byla na tomto webu publikováno cce 70 článků, domnívám se tedy, že vše podstatné bylo zřejmě již napsáno : -)

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění dalších souvislostí kolem vydání časopisu ČTYŘLÍSTEK z roku 2008, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.

Přečti si (jako registrovaný přispěvatel tohoto webu) ve svém tabletu, pc nebo notebooku archivovaná čísla časopisu ČTYŘLÍSTEK – kliknutím na náhled strany:

Samostatná stránka s odkazy na všechna čísla a tituly časopisů i kreslených seriálů k přečtení (bez náhledů na titulní strany) je viditelná (po přihlášení) v horním menu „KNIHOVNA„. V našem souborném katalogu najdeš všechna doposud archivovaná čísla časopisu ČTYŘLÍSTEK zde >>>

ČTYŘLÍSTEK – 40.ročník – 2008

Dazul

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář

Dazul

You might also like

ABC 39.ročník (1994-95) – číslo 1

BOBŘÍ STOPOU – 1998

PIONÝR – 35.ročník -1987-88

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář