Jedno číslo časopisu PIONÝR – 31.ročník – 1983-84

Časopis Pionýr byl všeobecně zaměřeným periodikem pro čtenáře staršího školního věku, (přibližně od 5. do 8. třídy základní školy). Vyplnil mezeru vzniklou po zániku časopisu Vpřed, pionýři. Přes svůj název byl titul od počátku o něco méně politicky agitační než jiná dobová periodika (byť organizoval např. soutěže 0 nejlepší pionýrskou družinu a podobně).  Byl nejprve především beletristický, bohatě ilustrovaný, vytvářel protiváhu zpravodajsky a instruktážně zaměřeným Pionýrským novinám. Později rozšířil spektrum otiskovaných materiálů a stal se časopisem více „společenským“, věnovaným např. i představování známých osobností, rozhovorům, reportážím atp. Podobně jako ABC mladých techniků a přírodovědců, byť s menším úspěchem, organizoval v 6o. letech čtenářské kluby – měly název „Pionýrské rozvědky“ a měly být ovšem součástí oficiální pionýrské organizace.
Pionýr začal vycházet jako měsíčník s převážně prozaickými beletristickými příspěvky, postupně se snažil nabízet čtenářům pestrou škálu materiálu od reportáží, aktuálních zpráv, informací o kultuře, rubrik věnovaných humoru, her a soutěží, próz na pokračování po rubriku „Dopisovatelé hlásí“ a další rubriky věnované vlastní tvorbě dětí (např. dvojstrana „čtenáři čtenářům“). Časopis se snažil podporovat činnost pionýrských oddílů, rubrika „K-Klubovna“ se věnovala nápadům a návodům na činnost pionýrských družin. Publikoval i dobrodružnou četbu (včetně např. sci-fi) a celou řadu obrázkových seriálů.
V prvních ročnících měl časopis částečně ideologický obsah, tiskl sovětskou beletrii, agitační články a pod., už po polovině 50. let se ale situace měnila.  V 6o. letech se z Pionýra stal moderní, zábavný a pestrý časopis pro starší děti. Pionýr tiskl zábavnou prózu (v roce 1968 Švandrlíkovy Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka), a také poznávací články, např. cestopisy (např. v podobě reportáží z rallye Paříž-Dakar), bohatě doprovázené fotografiemi. V rubrice „Bystřílna“ vycházely hádanky a kvízy. V Pionýru vycházely i fotografie doplněné vtipnými bublinami či dobrodružný kreslený seriál (např. dle námětu knih J. M. Trosky). V próze na pokračování se objevil Tarzan E. R. Burroughse. Dvojstrana „Fůra vtipů“ obsahovala psaný i kreslený humor (např. Pavla Kantorka), rubrika „Slavné výroky“ tiskla citáty klasiků s jejich stručnými medailonky, na konci časopisu byla stránka věnovaná slavným sportovcům. Pionýr publikoval i „Tajnou schránku“, rubriku obdobnou intimním listárnám např. v dnešním Bravu, kde radil dětem s jejich prvními erotickými zkušenostmi.
V ročnících 1968/1969 a 1969/1970 časopis vycházel pod názvem Větrník. Redakce změnu názvu připravovala od konce předchozího ročníku, hlavní důvody uvedla na začátku nového čísla dva: jednak snahu vyrábět časopis pro všechny děti, nejen členy Pionýrské organizace, jednak zmatení vznikající po přejmenování Pionýrské organizace jako takové na Pionýra. Časopis, vedený Jiřím Havlem a Svatoplukem Hrnčířem měl pestrý obsah, v němž nechyběly dobrodružné a humorné prózy, hádanky, tvorba čtenářů, kreslené anekdoty, reportáže, cestopisy či rubrika „Přímá linka“ pro dopisy čtenářů. Na zadní straně obálky Větrník přinášel fotografie známých zpěváků, českých i zahraničních, spolu s jejich životopisy. Reportáže, historické články a rozhovory se rovněž častěji týkaly populárních osobností a témat spíše než např. národních klasiků jako v dřívějších ročnících.
Pionýr tiskl na pokračování také knihu Jaroslava Foglara Dobrodružství v Zemi nikoho. Materiály věnované pionýrské činnosti po přejmenování časopisu v roce 1968 zmizely, aby se opět objevily po návratu starého názvu časopisu v roce 1970.
Po dvou ročnících a intervenci vojsk Varšavské smlouvy se Větrník vrátil zpět k názvu Pionýr. Časopis navázal na Větrník většinou svého obsahu, zakázaní tvůrci (zpěváci, herci) se na jeho stránkách ovšem už nesměli objevit. Měl stránku pro dívky (včetně osobnostních testů typu Jsem oblíbená?), nové kreslené seriály, většina rubrik ze starého Pionýra a Větrníku zůstala. Časopis převzal v systému roli kulturně-literárního magazínu. V 80. letech měl titul náklad až 130 000 výtisků.
Z beletrie časopis publikoval převážně soudobou prózu, domácí i překladovou, vyjímečně i ukázky z národní či ruské a jiné klasiky. Věnoval se take čtenářské vychově, a to od stručných informací 0 nových knihách až k celým rubrikám věnovaným spisovatelské činnosti, rozhovorům s jednotlivými autory apod.

„Časopis převzal v systému roli kulturně-literárního magazínu.“

Na hereckou tvář Josefa Dvořáka v časopise PIONÝR vsadili při publikování (vydrželo to i po přejmenování časopisu na FILIP) celkem 180 povídek Svatopluka Hrnčíře v cyklu DETEKTIVNÍ KANCELÁŘ JOSEFA DVOŘÁKA. V roce 1992 byl vydán šedesátistránkový výběr těchto povídek knižně. Hrdinou je herec Josef Dvořák, který se nechal ke každé povídce vyfotografovat v jiném převleku a postupně představoval i klasické literární detektivy

 

 

„PIONÝR publikoval i „TAJNOU SCHRÁNKU„, rubriku obdobnou intimním listárnám např. v dnešním BRAVU, kde radil dětem s jejich prvními erotickými zkušenostmi.“

Populární televizní seriál NÁVŠTĚVNÍCI běžel právě v době vydání 31.ročníku časopisu PIONÝR, čehož redakce využila a zveřejňovala na pokračování jeho volné vyprávění, včetně barevných fotografií z tohoto původně patnáctidílného seriálu (o tři roky později byl vysílán v sedmidílné (delší) verzi).

Popularity herců ze seriálu NÁVŠTĚVNÍCI využila redakce i v rozhovoru Jiřího Datla Novotného s Dádou Patrasovou, tehdy čerstvě vdanou za Felixe Slováčka.

Dlouhodobá spolupráce hudebního vydavatelství Panton a časopisu PIONÝR se promítla do pravidelné rubriky HALÓ, TADY JE PANTON.

Vojtěch Steklač (*1945) psal pro časopis OHNÍČEK (Boříkovy lapálie) a později i pro PIONÝRA (Ahoj, sídliště!) rozsáhlý seriál humorných vyprávění o dobrodružstvích klukovské party z pražských Holešovic.  V roce 1986 vznikl na námět jeho povídky otištěné v PIONÝRU v československé televizi stejnojmenný třídílný rodinný seriál AHOJ, SÍDLIŠTĚ!

PIONÝR pravidelně propagoval nové české filmy pro děti a mládež: