by Dnešní čísla časopisu RODOKAPS – 7.ročník z let 1941-42 pro detske-casopisy.cz připravil Václav N. Děkujeme!
RODOKAPS vycházel v 7.ročníku týdně – v rozsahu 24 stran. V 8.ročníku už byl „jen“ čtrnáctideníkem. Šéfredaktorem byla Marie Dolejší. Majitelem a vydavatelem ROMÁNŮ DO KAPSY byla KVÁDR nakladatelská a vydavatelská společnost s r.o. (KVÁDR je zkratka pro Knihy Vynikajících Autorů Dobrodružných Románů).
U většiny dnes archivovaných RODOKAPS je autorem románů Jan Hron – „autor westernů pro nakladatelství Ladislava Janů (Olověný růženec, 1939; Skromný Ike, 1940; Olověná smrt, 1940; Vlci pustiny, 1941; Kraj v ohni, 1941), podepisovaných pseudonymem Carson Roger. Své autorství v prvním z nich (Texaská Dvojčata, 1938) vyznačil neúplnou přesmyčkou vlastního jména („autorizace H. Rojna“); peudonym H.Royna je – čteme-li y jako j – přemyčkou úplnou. Pravděpodobně byl v RODOKAPSU ještě autorem westernů podepsaných Jan Horn. Jako H.Rojna přispěl sentimentálním příběhem do VEČERŮ POD LAMPOU, jako Carson Roger poskytl spolu s Barrie Batesem (v tomto případě asi Frolíkem) na jaře 1939 Lidovým novinám interview o Klubu autorů dobrodružných románů (Lidové noviny 22.5.1939).“
RODOKAPS č.327 vyšel 14.listopadu 1941. Měl název STEZKOU ODVAHY a pod pseudonymem Carson Rogers se ukrýval Jan Hron.
RODOKAPS č.331 vyšel 12.prosince 1941 – s názvem TULÁK NEVADSKÝCH HOR a pod pseudonymem H.Royna se ukrýval Jan Hron.
RODOKAPS č.333 vyšel 26.listopadu 1941. Měl název MŮJ BRATR NEMÁ ALIBI, autorkou románu je Helena Malá.
RODOKAPS č.340 vyšel 13.února 1942. Měl název PSANCŮV OMYL, jako autor je uveden N.H.Royna – pod tímto pseudonymm je skryt opět Jan Hron..
RODOKAPS č.353 vyšel 7.srpna 1942. Měl název BÍLÝ JEZDEC, jako autor je uveden J.Bernard – za tímto pseudonymem se skrývá Bernard Kurka. Na titulní straně tohoto RODOKAPSU je vytištěn VII.ročník, ale 353. číslo patří po správnosti do VIII.ročníku.
Jako každý z časopisů, který vycházel ve válečných letech v Protektorátu Čechy a Morava, musel i RODOKAPS reflektovat události ve světě v duchu oficiální propagandy. Na druhé straně byla pravidelná rubrika UDÁLOSTI V ŘÍŠI SLOVEM I OBRAZEM. RODOKAPS č.331 vyšel 12.prosince 1941:
I na stránkách samotného románu se objevovaly v rámečku propagandistické texty.
Nepravidelně byl otiskován i komiks DOBRODRUŽSTVÍ JOE DRNA, který připravoval J.Novák a Vl.Kraus.
Pavel Janáček a Michal Jareš v rozsáhlé publikaci SVĚT RODOKAPSU – přinášejí pozoruhodný a zasvěcený vhled do zákulisí vydávání románových sešitových edic jako byl RODOKAPS. Dnes si dovoluji opět citovat – 3.část – ze stran 43-46 (LITERÁRNÍ POVAHA ROMÁNOVÉHO SEŠITU – 1.část, 2.část):
POMĚR PŘEKLADOVÉ A DOMÁCÍ PRODUKCE, FUNKCE PSEUDONYMU
Kulturní kritika spojila s rodokapsy dodnes tradovaný obraz továrny, sériové, mechanické produkce neosobních a nerozlišitelných výrobků, pohlcující lepší lidské a kulturní možnosti autorů, čtenářů i textů. Ve spisu O literárním braku (1941), dobovém svodu těchto představ, označil Fedor Soldan autory sešitových edic za lidi, kteří většinou „ztroskotali v občanském povolání“ a jsou „po literární stránce naprostými nedouky“, takže se snadno stali loutkami v rukách literárních průmyslníků – vydavatelů románových sešitů. Měli to být anonymní a nekompetentní plagiátoři zahraniční produkce, případně, jak se také traduje, spisovatelé náročnější literatury, kteří si v rodokapsech pod pseudonymy finančně přilepšovali. Mýtus továrny, v níž maskovaní spiklenci mechanicky a podle plánu narýsovaného kapitalisty obrábějí literární polotovary, měl ovšem daleko blíže k výstražným teoriím masové kultury první poloviny 20. století než ke skutečné organizaci světa rodokapsu.K plagování západních beletristů v sešitových edicích nedocházelo, na to byly příliš běžnými obchodními podniky, působícími pod širokou veřejnou kontrolou. Z časového odstupu už to není zřejmé na první pohled, ale mnozí zahraniční spisovatelé, kteří v románových sešitech vycházeli, byli u nás tehdy známi, měli zde své nakladatele, překladatele, čtenáře; kontakty s evropským prostředím a četba v cizích jazycích (přinejmenším v němčině) byly navíc tehdy vcelku běžné.
Zastoupení překladů se lišilo podle toho, komu byla edice určena. Sentimentální edice předkvětnové periody, ve všech ohledech orientované na domov, zahraniční autory příliš nepotřebovaly a překlady tvořily malou část jejich obsahu. Šlo o práce německých, méně často amerických a anglických spisovatelek. Dokonce i Krásný román, který byl odvozen ze starší stejnojmenné edice německé a teoreticky se mohl celý skládat pouze z děl vybíraných odtud, uplatňoval německojazyčné autory vlastního vydavatelství pouze čas od času. Od počátku do konce si cílevědomě budoval kruh přispěvatelů českých.
Naopak dobrodružné edice zejména ve svých počátcích na překladech doslova stály, byly to řady děl převzatých. Překládalo se ovšem leckdy dosti volně, takže výsledek se mohl blížit adaptaci. Pozoruhodná byla geokulturní orientace tohoto příjmu. Romány do kapsy ve svých začátcích projevovaly snahu zprostředkovávat dobrodružnou četbu ze všech velkých evropských jazykově- kulturních okruhů (s výjimkou ruského) – tedy francouzského, anglického, německého. Se vznikem dalších sešitových edic pro muže a s jejich přechodem k westernu došlo k jednoznačné „amerikanizaci“ dobrodružných sešitů.
Od této chvíle přinášely hlavně práce Američanů (případně Britů), na druhém místě Němců, daleko za nimi zůstávala díla Francouzů nebo příslušníků jiných evropských národů. Německá populární literatura přitom vůči české vystupovala víceméně jen jako zprostředkovatelka západních podnětů: i když se z němčiny přejímalo poměrně hodně, většinou šlo o westerny nebo kriminální útvary původem americké či anglické, tištěné navíc již doma v Německu pod anglickými pseudonymy. Poměr mezi zahraniční a domácí produkcí se podstatněji proměnil až za protektorátu, kdy byl příjem ze západních jazyků postupně zastavován. Tehdy se zvýšil podíl překladů z němčiny, s jejichž pomocí sešitové edice pro muže udržovaly své zaměření na western, a dále rostl podíl tvorby původní, která nakonec převážila. Zejména v letech 1943-44 šlo množství domácích prací, zajišťovaných již jen hrstkou českých beletristů pod mnohdy nerozluštitelnými pseudonymy (příznačnou metodou tvorby pseudonymu se v této době staly přesmyčky z přesmyček), na úkor prosté soudržnosti textů, občas takřka nečitelných.
Hranice překladové a původní tvorby nebyla v sešitových řadách očividná, i domácí pisatelé zde velmi často vystupovali pod cizokrajnými jmény. Ve shodě s podstatou populární literatury, kde je princip autorství jako vztahu existenciálního ručení mezi člověkem a textem vždy slabší než v moderní literatuře umělecké, svět rodokapsu bytostně tíhl nejen k pseudonymitě, ale přímo k heteronymitě. Autoři, pražští jako světoví, mnohdy vystupovali pod několika rovnoprávnými jmény současně, jedna fyzická osoba nesla vícero spolupracujících, popřípadě konkurenčních literárních identit. Někdy měli fyzičtí autoři zvláštní pseudonymy pro různé žánry, respektive adresáty (muže, ženy, mládež), někdy více jmen pro žánr jediný. Do edic pro ženy si muži mohli zvolit literární jméno ženské (nebyla to ovšem nutnost), pokud to byly ženy, často volbou květnatějšího či symbolicky znějícího literárního jména odlišovaly svou „všední“ roli hospodyně, manželky a matky od „sváteční“ role spisovatelské. Běžné bylo psát pod dvěma, třemi jmény současně. Slavným příkladem heteronymity je Američan Frederick Schiller Faust, užívající (prameny se různí) snad až sedmnácti jmen – největší úspěch si všude dobyl jako Max Brand. Čech Josef Peterka přispíval pod vlastním jménem do sentimentálních edic, pod jménem Bob Peters psal westerny a pod jménem Bob Hurikán, kterým dříve proslul mezi trampy, vydával hlavně romány detektivní, dobrodružné a chlapecké, užil ho však i v sentimentálních řadách. Neopakovatelný typ literární identity zakládaly kolektivní pseudonymy – užívalo jej více fyzických autorů, z nichž každý pracoval zvlášť. Jako Will Mac Khiboney se například v Románech do kapsy střídali tři začínající autoři westernů, a leccos nasvědčuje tomu, že to nebyla situace neobvyklá.
Pseudonym byl v románových sešitech ještě více než v jiných oblastech literární komunikace přímou součástí literárního textu. Romány ze sešitových edic se nečetly jen jako projev svého autora, ale stejně tak (pokud ne více) jako projev svého žánru. Očekávalo se proto, že nejen dílo samo, ale i autorovo jméno bude ustrojeno odpovídajícím způsobem, podle příslušného žánru, jeho tematiky a modelového adresáta. O síle těchto čtenářských očekávání se v Rozruchu rozepisoval Eduard Fiker – pokládal za štěstí, že jeho vlastní jméno znělo víceméně anglicky, takže je snadno mohl užívat i jako jméno literární. Vazba na látkový základ žánru nebyla jediným podnětem pseudonymity. V případě detektivek, dobrodružné a westernové četby působily také historické aspekty mezikulturmno navazování: Uvedené žánry se k nám nedávno dostaly ze Západu a rozvíjely se u nás převážně na receptivní bázi, přejímáním a napodobováním.
Anglické pseudonymy, jichž užívali raní čeští spisovatelé westernů nebo detektivek ovlivněných wallaceovským kriminálním thrillerem, proto v jistém slova smyslu nástrojem pl agování byly. Nepředstíral se ovšem konkrétní autor či originalita díla, předstírala se originalita a mohutnost žánrového kontextu. Symptomem této druhé czkce pseudonymu bylo uvádění fiktivních překladatelů u cizojazyčně podepsaných textů domácí provenience.
Fiktivní klauzule o překladu byly ovšem připojovány jen k menšině příslušných děl. Někdy navíc pravou identitu tvůrce měly naopak odhalit – to když se na místě autora Čech podepsal cizojazyčným pseudonymem a do klauzule o překladu umístil svoje jméno skutečné.
Všemi těmito způsoby byla sice hranice mezi zahraniční a domácí produkcí v sešitových edicích znejisťována, nebyla však zrušena. Dále od samotného textu, v reklamních anotacích, v komentářích k edičnímu plánu či v medailoncích autorů zůstávala respektována. Na této úrovni se domácí autoři za zahraniční nevydávali. Češi a Češky byli označováni prostě jako „spisovatelé“, případně „známí“ nebo „oblíbení spisovatelé“. Stávalo se to i cizincům, často Němcům. Pokud byl však autor výslovně uveden jako „americký“, „anglický“, „francouzský“ spisovatel, odpovídalo to skutečnosti – nejsme si zcela jisti ani jedním opačným případem. K takovým jménům bývaly dodávány superlativy: Edgar Wallace byl „nesmrtelný spisovateľ‘, Max Brand „jeden z nejčtenějších a také nejlépe placených spisovatelů na světě“.
Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění souvislostí kolem vydávání časopisu RODOKAPS v letech 1941-42, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.
Prohlédni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) ve svém tabletu, pc nebo notebooku všechny archivované strany časopisu RODOKAPS – kliknutím na náhled strany:
