by Dnešní čísla časopisu OHNÍČEK – 19.ročník z let 1968-69 pro detske-casopisy.cz do PDF převedl Miroslav V. Děkujeme! Podařilo se zaplnit všechna chybějící čísla tohoto ročníku (ač byl časopis deklarován jako čtrnáctideník, vyšlo jen 20 čísel). První várku čísel jsme archivovali v článečku 24.7.2015.
OHNÍČEK – zábavný čtrnáctideník vydávala v letech 1968-69 Česká rada Pionýra v Mladé frontě. Šéfredaktorem byl Jiří Binek. Zástupkyni mu dělala Marie Lapáčková. Jako redaktoři OHNÍČKU pracovali Vojtěch Steklač a Jaroslava Stejskalová. O grafiku časopisu se starala výtvarná redaktorka Věra Faltová.
Obsah 19.ročníku OHNÍČKU byl komentován ve výše uvedeném článku, včetně citací z odborné literatury. Takže dnes už jen krátké připomenutí kreslených seriálů, které byly v časopise pravidelně otiskovány.
Nejdříve narazil čtenář na převzaté KOČIČÁRNY KIDA A PIDA. Ikonický americký seriál se v originále jmenuje KATZENJAMMER KIDS (z roku 1897) a česky vycházel až v časopise OHNÍČEK v letech 1968–71.
Pravidelné dvě stránky seriálu SEK A ZULA pro OHNÍČEK zajišťoval tandem ŠVANDRLÍK & NEPRAKTA. O tomto komiksu jsme na našem webu psali několikrát, například 5.3.2014, 9.10.2014, …
Další dvě stránky seriálu autorského komiksu Karla Franty zabíral MALÝ VINNETOU. Ten v OHNÍČKU vycházel už od listopadu 1965. Okamžitě byl čtenáři nadšeně přijat. Bylo otištěno 49 příběhů a padesátý byl přidán až do výběru v roce 1970 (třetí sešit KNIHOVNIČKY KOMIKSU). Všechny příběhy vydal Albatros v roce 2013 v knize KAREL FRANTA KNIHA KOMIKSŮ (spolu s SOS, STRAŠIDÝLKO KUK a NÁVŠTĚVA Z PRALESA ANEB TARZAN SYNEK DIVOČINY).
Na pěti stranách 20.čísla OHNÍČKU byl otištěn jednorázový kreslený příběh NEČEKANÁ ZÁCHRANA – dobrodružný příběh o ztroskotání vikingské lodi. Ivana Řezníková ve své bakalářské práci „Komiksy časopisu Ohníček v letech 1968-1971: sémiotická analýza“ píše: „Příběh se pohybuje na hraně komiksového seriálu a grafické novely. Vychází v posledních dvou číslech 19. ročníku, je mu věnováno pět listů na konci, první z nich barevný. Kresba je realistická, podobná Rexi Starovi.“
Ukončení populárního seriálu ROBOT MIKI oznámil ve 20.čísle OHNÍČKU Zděněk Miler – pro zaneprázdnění na filmech o dodnes populárnějším „Krtečkovi“.
Ivana Řezníková ve své (výše zmíněné) bakalářské práci uvádí: „Na úrovni jazykového sdělení je Robot Miki výjimečný tím, že nepoužívá bubliny, následkem čehož vedoucí roli přebírá vizuální stránka. Text je podobně jako u Ferdy Mravence a Siňora Bonaventury umístěn pod panely, ve srovnání se jmenovanými se nejvíc blíží němým groteskám a mohl by snadno czgovat i bez textového komentáře. Textové popisky často duplikují sdělení zakódované v kresbě samotné: Obrazová složka: nebezpeční domorodci, překvapený Miki a zděšený Jirka. Text: Pomooooc! Lidožrouti!. Text tak czguje téměř výhradně jako doplnění iluze zvukové složky, jednoslovné věty, citoslovce a příklon k úspornému, někdy dokonce dětskému jazyku znovu připomene Krtkova dobrodružství (i když krteček je co se týče slovní zásoby mnohem nenáročnější). Jediné, co vyčnívá, je tak Mikiho oslovení „Pane můj Jirko“, které definuje vztah mezi robotem a dítětem – dítě je tím, kdo rozkazuje a přeje si, robot jako orientální džin přání poslušně plní. Kromě toho se v souvislosti s robotem objevují technické výrazy (např. ekrazit). Robot Miki je barevným komiksem, který použitou škálou barev zapadá do obvyklého ladění barevných komiksů v Ohníčku (podobné barvy používá i Ferda Mravenec a Sek a Zula). Miller používá jasné barvy v harmonickém kontrastu, syté v popředí, světlejší, často i bílou, v pozadí. Dvojice Miki a Jirka si vystačí s červenou, modrou a bílou (sic!), ostatní barvy jsou doplněny na pozadí nebo ve vedlejších postavách, ovšem tak, aby nepopíraly zažité konvence (lev je žlutý, moře modré, stromy zelené). Styl kresby je stejný jako u Krtka, nadčasově úspěšného seriálu od stejného autora, a ve všech směrech signalizuje, že se příběh odehrává v nekomplikovaném, přehledně uspořádaném světě. U postav nedochází k hypertrofizaci ani nijak výraznému karikování, postavy, jejich výrazy a gesta jsou velkou měrou ikonizovány. K odchylkám v počtu a rozvržení panelů dochází jen výjimečně, což podporuje harmonické působení vytvářející jasný, stabilní svět, ve kterém se děti mají snadno orientovat. Linka panelu chybí, objektům uvnitř je tu a tam dovoleno malou částí z panelu vyčnívat (ploutev žraloka, oštěpy, lví ocas). V panelu se proto objevuje vždy celek, nikdy nenarazíme na detail nebo polodetail. Inscenace záběrů v panelech se příliš nemění, převedeno do filmového jazyka, jednotlivé panely představují klíčové momenty ve stále stejném záběru. Při přechodu z panelu na panel tak nedochází ke změně záběru nebo perspektivy, ale změně děje. Proto také rozměry panelů zůstávají neměnné – jejich délka nevyjadřuje délku trvání děje, ani jeho důležitost. Určuje pouze rytmus, velmi pravidelný a klidný, vyjadřuje čas, který ubíhá bez komplikací a zlomových okamžiků – mechanický čas. K předávání informací a vývoji děje dochází pomocí rozvržení jednotlivých panelů, která jsou rozvrženy do dvou plánů, které se vzájemně doplňují. Zkratka, kterou Miller v Robotu Mikim používá, využívá pro vymezení prostoru pouze nejzákladnější znaky: Afriku určují palmy (velmi jednoduché), moře je určeno vlnami (ačkoli ve skutečnosti nemají všechny vlny tak souměrný hřeben z pěny, jaký jim Miller určil, samotná existence bílé krajky na vrchní části vlnité čáry nemůže v kombinaci s modrou a bílou barvou znamenat nic jiného). Pozadí zůstává až na výjimky statické (pokud postavy cestují, vzhled pozadí se mění a stabilní prvek představuje barevné ladění) a slouží jako opěrný bod pro kauzalitu příběhu, spojuje jednotlivé panely do příběhu. V předním plánu se odehrává příběh. Vše, co do vyprávění vstupuje a hraje svou roli, je ohraničeno uzavřenou jasnou, pevnou černou linkou. U postav dochází ke zjednodušení, ne však disproporcionalizaci a karikatuře. Miller používá určitý soubor postojů, gest a výrazů tváře, které akcentují svůj vlastní význam takovou měrou, že se celý příběh v podstatě odehrává jenom na základě těchto tří prvků (které by samy o sobě dokázaly předat stejnou informaci jako všech šest panelů, a to díky jasnosti výpovědi obsažené v postavách Mikiho a Jirky). Jasnost gest, postojů a výrazů přispívá k celkové živosti a dynamice komiksu. To, co dělá Robota Mikiho v souboru komiksů Ohníčku výjimečným, je využití významy natolik opředené bytosti, jakou je titulní robot, ve fikčním světě, který nemá nic společného s vesmírem. Na mýtus umělé bytosti ovládané člověkem naráží často dobrodružné seriály (Mořští vlci, Desetioký), obvykle ve spojení s exotickým prostorem: s exotikou pracuje i Miller, ale v rámci přizpůsobování média dětskému čtenáři je negativní pól fikčního světa redukován do takové míry, že jakákoli antiutopická interpretace vztahu mezi chlapcem a jeho robotem jako vykořisťování by byla neczkční. Miki tak nabízí svět, kde všemocná technika nejen že zneužita není, ona se dokonce ani zneužít nenechá a pouze pomáhá. Robot Miki provází čtenáře Ohníčku celý 19. ročník. V Knihovničce Ohníčku vyšel seriál dvakrát, v roce 1968 a 1970. V roce 2006 pak vyšel Robot Miki jako vázaný výtisk v Albatrosu. Pokud mluvíme o tomto komiksu, nelze opomenout, že jeho autorem je výtvarník Zdeněk Miller, otec večerníčkového Krtka. Hrdinou je dítě, chlapec Jirka, který nalezne robota a ten mu plní přání podobně jako pohádkový džin. Většina dílů tak návaznost postrádá, to se ale mění, když se přidá třetí postava, uprchlý lev. Komiks tak absorbuje všechny druhy oblíbených postav dětské literatury: zvíře, bytost s nadpřirozenými schopnostmi (zde je zdrojem technika) a dítě samotné. Podobně jako u Ferdy Mravence je autorem komiksu osoba v dětském kontextu už známá, Robot Miki se tedy může opírat o popularitu jiných děl svého tvůrce. Jeho adresátem jsou menší děti, což ovlivňuje textovou, obrazovou i narativní stránku: příběh zprostředkovaný obrazem je eventuálně rozšířen o textový doprovod, czguje ale i bez něj. Konvenční spojení dětských hrdinů a gagu je ozvláštněno titulní postavou robota a diskurzem techniky. Komiks efektivně rezonuje s články a rubrikami technického rázu, podtrhuje ideu pozitivního technického pokroku. …“
Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění souvislostí kolem vydávání časopisu OHNÍČEK v letech 1968-69, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.
Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku všechny archivované čísla časopisu OHNÍČEK – kliknutím na náhled strany:
